Říjen 2006

Homosexualita a víra XIV.

30. října 2006 v 16:31 | D.D. |  HOMOSEXUALITA
BIBLICKÉ VÝPOVĚDI A SVĚDECTVÍ O GAYÍCH A LESBÁCH
Jednou z centrálních výpovědí o tom, jak je homosexualita "špatná" je příběh o Sodomě a Pavlovy výroky z listu Římanům. Jak říká teolog J. Brod (2002, str. 37) " …následování Ježíše Krista nemá být mechanickým napodobováním vnějších rysů jeho života, člověk má tedy řešit mravní nesnáze tvůrčím způsobem."
Biblickou zvěst je nutno v každé době nově tlumočit. Bohužel tento přístup vyžaduje větší úsilí a tzv. mravní boj každého věřícího člověka. Pro většinu lidí je pak snadnější se více nezamýšlet nad významovou stránkou Písma a je snadnější přijmout výklad Bible od náboženských autorit jako neměnný fakt. Když srovnáváme originální řecký a hebrejský překlad Písma s různými novými překlady, dojdeme k určitým závažným rozporům, které nelze zcela ignorovat. V nových překladech se často setkáváme s odsuzováním stejnopohlavních styků (záměrně používám styků, jelikož se v Bibli nikde výslovně nehovoří o stejnopohlavní lásce či partnerství), zatímco v originálních textech jsou odkazy na homosexualitu často nejasné a dvojsmyslné. Většinou se přesně neví, zda Bible odsuzuje chrámovou prostituci nebo zda jde o odsouzení homosexuálních pohlavních styků.
Samotná slova jako homosexualita/homosexuální/homosexuál se v Bibli nevyskytují. Důvody mohou být mnohé, například: tehdejší společnost nerozuměla sexuální orientaci, nechápala stejnopohlavní svazky, pro Židy znamenala homosexualita jiný životní styl, respektive jiné náboženství. Ekvivalenty pro tato označení se proto v hebrejštině vůbec nenalézají. Homosexualitu, kterou tehdejší Židé znali, představovala chrámová mužská prostituce u okolních přírodních národů jakými byly například Kanaán, Babylón aj. Dále se někdy užívalo homosexuální znásilnění u poražených národů. Hlavní představitel (král, vůdce) byl takto znásilněn, aby byl dokonán akt porážky. (Fanel 2000) Homosexuálního i heterosexuálního znásilnění se také užívalo jako aktu nepřátelství, úplného nepohostinství, mocenské manipulace a odmítnutí prvotní zásady pohostinství.
LOTŮV PŘÍBĚH
Tento příběh popisuje, jak dva andělé přišli varovat Lota, jelikož Bůh byl rozmrzelý nad zkažeností Sodomy a chtěl toto město zničit. Když se dozvěděli o této návštěvě obyvatelé Sodomy, shromáždili se před Lotovým domem a chtěli "poznat" Lotovi návštěvníky. Slovo "poznat" je v hebrejském jazyce "yada" a objevuje 943 krát ve Starém zákoně. Pouze ve 12 případech poukazuje na sexuální aktivity.(Tůma 1996) Z kontextu je jasné, že obyvatelé města měli nepřátelskou náladu. Zda chtěli Lotovy návštěvníky homosexuálně znásilnit, napadnout či pouze poznat není přesto zcela zřejmé. Co udělal Lot? Ten nechtěl své návštěvníky vydat a nabídl jim místo nich své dvě dcery, které byly panny. Dav je ale nepřijal. Proč Bůh město zničil, není zcela jasné. Bylo to proto, že obyvatelé ubližovali cizincům, znásilňovali návštěvníky města, provozovali homosexuální praktiky, nebo pro jejich všeobecnou bezbožnost? Vysvětlení můžeme nalézt i v jiných textech: například Ezechiel (16,48-50)
"…Bůh zničil hříšníky Sodomy, protože byli pyšní, měly přebytky jídla, zatímco chudí a potřební trpěli, a že uctívali mnoho model…páchali ohavnost."
Dalším odkazem může být i Matouš (10,14-15) "…hříchem obyvatel Sodomy bylo nepřátelství vůči cizincům."
Lukáš to popisuje obdobně, zatímco Juda (7) píše, že hřích Sodomy byl sexuálního původu, ale jestli šlo o heterosexuální nebo homosexuální smilstvo, není v textu jasné.
LEVITICUS A JEHO ZÁKONY
V Leviticu (18,22) se hovoří o homosexuálním styku, i když se jednotlivé překlady liší. Zde předložím několik druhů překladů tohoto textu. Někomu se může zdát, že jsou všechny překlady prakticky stejné, ale jejich odlišnost je vcelku zásadní. Některé překlady odsuzují homosexualitu, jiné zas pouze homosexuální chování.

Ekumenický překlad říká: Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost. RevisedStandard Version píše: Nemáš ležet s mužem jako se ženou, je to ohavnost. New LivingTranslation: Nepraktikuj homosexualitu, je to hřích. New International Version: Nelež s mužem jako leháváš s ženou, protože je to velký hřích. King James Version: Nemůžete ležet s mužským druhem stejně jako se ženským druhem: je to ohavnost. (Stott 1996)
Ať už s homosexualitou souhlasíte nebo ne, v Leviticu se dále hovoří i o zákonech, které porušujeme prakticky všichni. Měli bychom se tedy zamyslet nad tím, jestli je správné jedny zákony přehlížet a druhé vyzdvihovat, jak se nám to hodí lidově řečeno "do krámu". Je to snad opravdová Boží vůle?
Jako první se v Leviticu píše o tom, že je povoleno otroctví, dále: pokud dítě proklelo své rodiče, má být zabito. Osoby, které se účastní cizoložství, by měly být taktéž usmrceny. Člověk má dodržovat všech sedm hlavních svátků. Při vzetí Božího jména nadarmo, také trest smrti. Zákon zásadně zakazuje: heterosexuální styk během doby, kdy má žena menstruaci, sklízet úrodu v okrajích pole, jíst ovoce z mladého stromu, nosit oblečení, které je vyrobeno z více druhů vláken, křížit dobytek, nechat se tetovat, holit nebo stříhat si vlasy do kola atd.(Tůma 1996)
V Leviticu se také hovoří, jaký trest by měl postihnout osoby, které provozují pohlavní styk s osobou stejného pohlaví. Je zajímavé, že v trestu se jednotlivé překlady v zásadě neliší. Ekumenický překlad praví: "Pokud se člověk dopustí takovéto ohavnosti, musí zemřít a jeho krev padne na ně." (Lv 20,13)
PROSTITUCE V DEUTERONOMIU
V tomto oddíle se odsuzuje obecně prostituce, jak mužská tak i ženská. I když se jednotlivé překlady zásadně liší v pojetí prostituce. King James Version, Ekumenický překlad a Revised Standard Version překládají hebrejské slovo "qadesh" jako sodomii.107 Zatímco toto slovo znamená svatý. Jinými slovy tyto překlady hovoří o sodomii, která v sobě skrývá i homosexuální prostituci. Zatímco správně by se mělo jednat jen o odsouzení posvátné "svaté" či kultovní prostituce, která byla provozována v chrámech.
SOUDCI A NÁVRAT K LOTOVI
V knihách Soudců (19) se vracíme zpět k příběhu o Lotovi. Sice se zde nehovoří o Sodomě, ale o městě Gibeah. Celý příběh je přenesen do jiného času i místa, ale většina teologů se shoduje na tom, že jde o převyprávění příběhu o Sodomě. Příběh vypráví o jednom levitovi, který přišel navštívit město Gibeah se svým otrokem a konkubínou (ženinou). Přivítal ho tam jeden farmář. Když chtěl levita u farmáře přenocovat, přišli místní a žádali farmáře o vydání jeho hosta. Ten nesouhlasil. Znovu se zde hovoří o tom, že ho dav chtěl "poznat". Aby se dav uklidnil, je mu nabídnuta místo levity farmářova dcera a levitova konkubína. Dav zpočátku odmítá, ale nakonec přijme levitovu konkubínu. Celou noc ji znásilňuje, až žena zemře. Levita ji pak rozřeže na dvanáct kusů a rozešle dvanácti židovským kmenům. Díky tomu vznikne válka mezi Gibeahem a Izraelity. Myslím si, že je teď jasné, že nešlo o homosexualitu, ale spíše o akt nepřátelství vůči cizincům. Důvody, proč církev považovala donedávna homosexualitu za sodomii, byly postaveny na mylných základech.
KONTROVERZNÍ PAVEL
EP: list Římanům 1,26 - 27: "Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku se ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou zcestnost."
Pavel zde kritizuje homosexuální styk, který odporuje lidské přirozenosti a božím záměrům. Většina konzervativních katolíků se opírá právě o tento výrok, který se sice tváří více než jednoznačně proti gayů a lesbám. Ale i tento text není tak jednoznačný, jak vypadá. Například interpretace: ...muž s jiným mužem... je značně zavádějící. Toto označení totiž v řečtině znamenalo pederastii. Totiž společensky tehdy přijímaný jev, kdy dospělý muž měl styk s mladými chlapci. Jakou praktiku pak Pavel zavrhuje, dnes nevíme a záleží pouze na stylu výkladu.
Dále si musíme představit, v jaké době byl asi tento text napsán. Je to dopis římským křesťanům. Křesťanům, kteří žili v diametrálně odlišném prostředí, které se neslučovalo s židovským. Není tedy jasné, zda pouze neodsuzuje tehdejší životní styl. Také se často uvádí, že kdyby Pavel mohl mít poznatky o homosexualitě jako o vrozené neměnné sexualitě, kterou daný jedinec nemůže změnit, pak by patrně pouze odsuzoval homosexuální chování, které nevychází z přirozenosti člověka.
Pokud čteme originální text Bible dostáváme se ke dvěma slovům, která mají zásadní význam pro překlad textů týkajících se homosexuality. Jsou to slova malakoi a arsenkoitai. Jedna překladová verze uvádí, že tyto výrazy označují ty, kteří nebudou mít účast na Božím království. (Tůma 1996) Jiná preferuje významovou rozdílnost. U slova arsenkoitai se může jednat o masturbaci nebo i homosexualitu či homosexuální prostituci. Přesný význam pojmu malakoi se doposud nepodařilo úspěšně přeložit. (Galán 2003)
Když na tyto slova pak narazíme i v 1. Timoteově (1,9 - 10) jsou tato slova někde překládána jako sexuální perverze či homosexualita. Tůma (1996) však poukazuje na to, že Pavel se sám počítá mezi ty, kterým není přisouzena spoluúčast na Božím královstvím: " …Já k nim patřím na prvním místě - avšak došel jsem slitování." Jak je vidět, interpretace biblických textů je velmi obtížná a často nepřesná.
SVĚDECTVÍ O GAY A LESBICKÝCH SVAZCÍCH V BIBLI
Někteří překladatelé upozorňují i na významné osobnosti Bible, které mohly mít homosexuální partnerství. Jedná se například o Ruth a Naomi, Davida a Jónatana (2S 1,26 …Stýská se mi po tobě, můj bratře Jonatáne, byls ke mně pln něhy, tvá láska ke mně byla podivuhodnější nad lásku žen.) Davida a Ashpenaziho. Někteří liberálové dokonce poukazují na neobvyklý vztah Ježíše a Jana. Ať už byly tyto svazky jakékoli, jedno je jasné: Bible je přeci jen kniha, kterou stvořili pouze lidé a spoluutvářejí ji i dnes. Bible nemá stoprocentní historickou výpovědní hodnotu.
Podle mého názoru se musíme stavět k Bibli skepticky, ale neodsuzovat ji. Musíme se snažit chápat kontext, ve kterém byla napsána. Bible sama o sobě nemůže určovat míru opravdovosti víry jakéhokoli člověka. Vztah s Bohem se odehrává na osobní úrovni a nelze jej žádnými normami paušalizovat.

Homosexualita a víra XIII.

30. října 2006 v 16:30 | D.D. |  HOMOSEXUALITA
ÚVOD
Víra, respektive náboženství ať už katolické, muslimské či jiné, vedou s homosexualitou nepřetržitý "boj". Tento názorový a teologický boj je veden na dvou frontách, jak na straně gayů a leseb, kteří se hlásí o uznání svých práv, tak na straně představitelů jednotlivých vyznání. Tento souboj argumentů je veden skrze debaty o tom, co je správné respektive co je v souladu s božím záměrem. Jednotlivé apely se opírají o konkrétní události nebo výroky z Bible či Koránu a jejich následnou interpretaci. Bohužel jsou tyto extrakty z Písma většinou nesprávně pochopeny. Nezáleží jen na samotném výkladu jednotlivých pasáží, ale jde i o způsob překladu těchto textů. Ve státech, kde společnost nestojí na demokratických základech, se odehrává tento souboj bohužel na jiné úrovni. Zde není možný dialog. Jedná se především o některé muslimské země, kde se víra respektive Korán stává kodifikovanou normou pro celý právní systém. Není zde tudíž pochyb, že gayové a lesby (a nejen oni) se stávají terčem persekucí ze strany státu. Některé persekuce mohou končit až usmrcením (ukamenováním, bičováním či svalením zdi, aj.) "provinilce". Poslední případ byl popsán v 70. letech 20. století v Íránu, kde došlo k ukamenování 6 gayů, za údajné provozování homosexuálního styku. Avšak mezinárodní agentury zabývající hájením lidských práv se domnívají, že k těmto trestům docházelo i v devadesátých letech 20. století a objevují se i zmínky poukazující na jednotlivé případy v současnosti naposledy v roce 2005.
S politickými změnami, které se uskutečnily na sklonku 20. století, s transformací politického režimu a postupnou změnou společnosti k demokracii, se snad takovéto zločiny "v zájmu náboženství" vyskytovat nebudou. Je smutné, že i v 21. století nejsme schopni uznávat a respektovat práva menšin, zvláště pak jinak sexuálně orientovaných minorit. Lidstvo prošlo za svoji historii nesčetnými válkami, ve kterých jsme určovali, kdo je hodnotnější a kdo není, koho nechat žít a koho usmrtit. Ať už se jednalo o náboženské války, spory o území či světové války ve 20. století. Pravděpodobně takové jednání k lidskému rodu patří. Je s podivem, že i ty státy,které se považují za vyspělé a demokratické, nejsou schopny ustoupit od hodnocení svých spoluobčanů. Jinými slovy tyto státy nejsou schopny uznat některá práva menšinám a upřednostňují většinu (jak v právním, tak i sociálním kontextu).
CÍRKEV A JEJÍ ZÁSAHY DO PRÁV GAYŮ A LESEB
Církev jako instituce, se uchylovala a stále uchyluje k tomu, jak správně reprodukovat Boží záměr, význam biblických textů a tak de facto určuje jejich politickou, sociální i kulturní významnost pro společnost. Katolické církvi jsou zvláště vytýkány strnulost a silný konzervatizmus. Dnes už církev chápe, že odklon Evropanů od náboženství je z větší části způsoben právě její silnou homogenitou, uzavřeností vůči otázkám, které se týkají sexu, antikoncepce, homosexuality a přimknutí ke středověkému pojetím Boha. Samozřejmě na stále zvyšující se trend odklonu lidí od víry mají význam i jiné faktory sociálního charakteru, velký a rychlý rozvoj vědeckého poznání, odklon od "tradičních" hodnot aj.
Pokud se objektivně podíváme na Bibli jako na soubor textů starých tisíce let, je dnes velmi příznačné, že ve společnosti existují lidé, které této knize bezmezně věří. Nechci tu nijak kritizovat či odsuzovat víru v Písmo či v Boha. Chci pouze poukázat na diskrepance z hlediska autenticity jednotlivých protikladů a výkladu Písma. Vraťme se opět k biblickému pojetí homosexuality. Jak jsem již uvedl, Bible ani katolická církev neumí adekvátně reagovat na změny ve společnosti a co se týká gayů a leseb, už vůbec ne. K tomu nebyla ani sepsána. Abychom správně pochopili její jednotlivé knihy, musíme si umět představit, v jaké době, pro jakou cílovou skupinu obyvatelstva vznikaly, jakou řečí promlouvaly a co přesně chtěly sdělit svým prvotním posluchačům a pozdějším čtenářům. Dnes se už najde málokdo, kdo by věřil, že Bůh stvořil Zemi za šest dní, že člověk se zrodil z Adama a Evy, že epilepsie je posedlost ďáblem atd. Bohužel otázky týkající se gayů a leseb zůstávají stejné, i když jsou určité náznaky, které mohou přispět ke změně těchto postojů.

Transgender problematika XII.

30. října 2006 v 15:56 | D.D. |  HOMOSEXUALITA
ÚVOD
Tuto kapitolu bych rád věnoval problematice trans osob, cross-dressing, female to male a male to female aj. Na první pohled to může vypadat, že toto téma bezprostředně s gay a lesbickou problematikou nesouvisí, ale opak je pravdou. Pojítko zde spatřuji nejen s podobným historickým vývojem společnosti, ale také v tom, že gay či lesba se navíc může identifikovat s odlišným pohlavím nežli mu/ji bylo fyzicky předurčeno. Navíc obecná problematika transgender se týká osob, které se vymykají a nabourávají obecné představy společnosti o projevech jednotlivých pohlaví. Na druhou stranu si musíme jasně vymezit, kde se tématicky tyto oblasti shodují a kde se naopak diametrálně liší. Označení translidé používám v kontextu s překladem tohoto slova T. Spencerovou v knize Pohlavní štvanci autorky Leslie Feinberg, která vychází z anglického názvu transgendered people. Například podle Leslie Feinberg (2000), která vnímá trans, gay a lesbickou či bisexuální komunitu jako dvě množiny, které se vzájemně a částečně překrývají. Dále poukazuje na to, že každý gay či lesba nemusí být zákonitě transgender. Spojnicí mezi gay, lesbickou, bisexuální a trans komunitou vidí například i v tom, že homofobie a i tzv. transfobie spolu úzce souvisí, vnímání společnosti často spojuje problematiku translidí, gayů a leseb. Boj gay, lesbických a transgender organizací i jedinců dosáhne odpovídajících výsledků pouze společným bojem za uznání základních práv a svobod ve společnosti. Obecně se Feinberg domnívá, že historie trans lidí ať už z hlediska kulturního, časového, sociálního či geografického stojí na stejném základě. Tudíž utváření identity, projevy sexuality a vnímání sociálního okolí bylo napříč všemi kulturami stejné. Rupp (2001) ji pak oponuje, jelikož se domnívá, že nelze slučovat jednotlivá údobí historie či geografické umístění trans komunity. Utváření identity spolu s postavením ve společnosti je dle jejího názoru zcela odlišná a bez uvědomění si celého kulturního kontextu nelze na historii trans komunity pohlížet stejně.
TRANSGENDERHISTORIE
Zmínky o transsexuálech může spatřovat prakticky napříč všemi kulturami, v celém historickém kontextu lidské historie. Například u severoamerických Indiánů byly tyto osoby spolu s gayi či lesbami považováni za zcela normální a v některých kmenech se jim dostávalo velké úcty či různých privilegií. Doklady o tomto přístupu nalézáme nejen v různých věcných archeologických dokladech, ale i ve spisech španělských a francouzských kolonizátorů, kteří vesměs tyto společenské postoje odsuzovali (například jako berdache). Jejich negativní postoje byly často potvrzeny genocidou těchto osob, jelikož byly považovány za hermafrodity či homosexuály. Tradiční uctívání dvojího pohlaví se v těchto kulturách prakticky neobjevovalo. Indiánské pojetí pohlaví jako o výběru jedince na základě toho, o čem sní a jak chápe sám sebe, se mi zdá nejen jako pokrokový názor, ale jako humánní, tolerantní - zkrátka a jednoduše lidský.
I dnes se nám zdá prakticky nemožné a nepochopitelné hovořit o více pohlavích nežli jen o dvou možných ekvivalentech: muž a žena. Vždyť to nelze vyjádřit ani v českém jazyce. Abychom toto téma chápali co nejvíce objektivně, musíme se od takovýchto předsudků oprostit a chápat člověka jako celek a ne jako souhrn určitých někým a něčím daných pouček a zákonitostí.
Další významnou historickou událostí je příběh Johanky z Arku. Příběh ženy vystupující v mužské zbroji a oblečení je dnes již notoricky známý, ale obzor, který se často přehlíží, je právě transgender problematika. Johanka nejen, že vedla francouzskou armádu v mužském brnění, což dříve prakticky ani jinak nešlo, ale jeden z důvodů (ne-li ten hlavní), díky kterému byla nakonec upálena, byl fakt, že se nechtěla vzdát mužského oblečení i v civilním, nevojenském životě. Nejen díky tomu byla přezdívána jako hommasse96 tj. mužatka. Během jejího věznění církev nakonec upustila od obvinění z čarodějnictví, jelikož měla málo důkazů a své argumenty proti Johance začala opírat pouze o její mužské oblečení, které odporuje nejen přirozenému řádu, ale i Bibli a Bohu. Johanka byla upálena 30. května 1431 a to hlavně proto, že se nechtěla vzdát své identity a mužského oblečení. Je zajímavé, že Johanka pocházela z kraje, kde nevládl patriarchát, ale matriarchát, což se také nelíbilo katolické církvi.
Jiná žena, která vystupovala ve svém životě jako muž, byla Catalina de Erausová, pocházela z Baskicka a v 16. století vedla tažení do Jižní Ameriky, kde pod papežskou vlajkou vyvraždila tisíce domorodců. Díky tomu si vymohla podporu papeže a svůj budoucí život vedla jako muž. Abychom mohli pochopit, kde se stal zlom v chápání pouze dvojího pohlaví jako jediných protipólů lidského bytí, museli bychom přejít až k prvobytně pospolitým společnostem, kde vládl matriarchát. Jak vychází nejen z etnologických, ale i z antropologických studií,97 ve společnostech, kde vládly ženy bylo uznáváno právo člověka identifikovat se nejen v rozmezí muž a žena, ale v oblasti transsexuality, transgender vnímání intersexuality apod. Tyto dimenze sexuality se stávaly v těchto kulturách základem pro legendy o stvoření světa či transcendentních obyčejů. Zdá se tedy, že s přechodem mužů k vládě a s příchodem křesťanství se změnil i pohled na lidskou sexualitu. Jelikož do určité míry nadvláda mužů stále přetrvává, zůstávají tu i společenské předsudky vůči jinakosti nejen v oblasti sexuální. Tuto teorii podporuje i fakt, že s příchodem kolonialistů do Ameriky byli šamani (berdache, berdaši) násilně potlačeni a jejich instituci přejaly ženy. Šamani "dvojího ducha" byli usmrcováni zejména proto, že se Španělé obávali styků se stejným pohlavím.
Posvátné postavení translidí můžeme spatřovat i v jiných kulturách například v Asii, Indonésii, Koreji, Číně a Vietnamu. V těchto zemích zastávali translidé významné náboženské postavení, byli uctíváni a jejich projevy spojené s transsexualitou byly společensky tolerovány. Je důležité také podotknout, že na dnešní chápání sexuality neměl vliv jen přechod z matriarchátu na patriarchát, ale i transformace pospolitých společností do státních útvarů, postupné dělení společnosti na třídy, mocenské převzetí do rukou mužů. To mělo za následek transformaci ekonomiky a de facto změnu předávání majetku. Jinými slovy: bylo nutné určit, za jakých podmínek se bude majetek dědit a předávat. Toto privilegium měla pouze mužská populace, zde se tedy už nemohl nechávat prostor pro svobodné určení vlastní sexuality. Člověk mohl být buď muž nebo žena, role byla jasně vymezena. Pokud se někdo vymykal a nemohl být společností "zařazen", nezbývalo mu nic jiného, než být konformní nebo se vzepřít a dostat se tak na okraj společnosti. S těmito "výdobytky" společnosti musí gay, lesbická i transgender komunita bojovat doposud. Největších persekucí se translidé setkávali ve středověku s nárůstem moci katolické víry, která například v dekretu Konstantinopolském (v roce 691 n.l.) postavila cross-dressing, female to male, male to female a transsexualismus takzvaně mimo zákon. Doslovně se v něm hovoří: " ...Rozhodli jsme se, že žádný muž nesmí nosit šaty ženy ani žena šaty muže." (Feinberg 2000) Takto se církev nerozhodla proto, že by si myslela, že toto chování je proti přírodě, ale proto, že takto se chovali muži a ženy ve společenstvích, kde se vyznávaly staré pohanské kulty. Těchto zvyků se církev obávala, jelikož nabourávaly církevní zvyklosti a podporovaly v lidech pohanské zvyklosti.
Dalším důležitým důvodem, proč církev potlačovala projevy translidí, byl ekonomický aspekt. S proměnou svobodných rolníků v nevolníky, sílící mocí šlechty spolu s církví, bylo nutné určit jasná pravidla. Bylo nutné znovu si přetvořit Písmo svaté k obrazu svému respektive k obrazu vládnoucích bohatých tříd. Jedním z nejdůležitějších výkladů Písma bylo, že šlechta a její pravomoc vlastnit půdu spolu s nevolníky je právem od Boha. Je to tedy přirozený chod událostí, kterému je nutné se podvolit. Proto bylo důležité se zbavit všech pohanských kultů, kterým patřil i cross-dressing a chápání transsexualismu jako něco magického či božského. Tím byl transgender postaven na roveň čarodějnictví. Je příznačné, že aby církev uspokojila stále přežívající pohanské zvyklosti, kanonizovala přes 25 žen, které žily jako muži. (Feinberg 2000)
Když bychom se opět vrátili k příběhu Johanky z Arku, nalezneme jasnou paralelu. Johanka a její mužský šat byl totiž chudým lidem zbožně uctíván obdobně, jak bylo v pohanských tradicích zvykem. Zastávala tedy Johanka u chudiny stejnou úlohu jako u "pohanského" trans-světce? Mělo její upálení představovat trest všem podobným translidem? Měl tento akt všechny female to male zastrašit a zničit jejich postavení? Chtěla se jí šlechta zbavit, protože byla ženského pohlaví a vedla Francii k vítězství nad Angličany? Otázek je více než odpovědí. Dnes se již pravé důvody nedozvíme a tak můžeme spíše tak trochu fabulovat, ale jisté je, že úzká propojenost s pohanskými zvyklostmi spjatými s translidmi, zde je. I přes veškeré snahy potlačit zbytky pohanského náboženství, tolerovala církev tzv. svátek bláznů, kde bylo povoleno mužům a ženám převlékat se do šatů opačného pohlaví. Svátek, který měl silné kořeny v pohanských zvycích. Nicméně i tento svátek byl nakonec zakázán. Persekuce proti osobám, "vybočujícím" církevnímu učení neustaly ani v období 16. až 18. století. Ukončení útlaku se translidé nedočkali ani v 19.století, i když jejich spolky se rozrostly prakticky po celém světě. Sice se na pohanské kulty v této době už zapomnělo, tresty smrti se již neudělovaly, ale s rozvojem medicíny došlo k diagnostice těchto osob jako sexuálně deviantních a úchylných.
ZÁVĚR
Zlom v chápání transsexuality nastal až v druhé polovině dvacátého století, kdy došlo k transformaci i na poli lékařském. Jasné ukotvení práv trans osob bylo přijato v roce 1995 OSN v Mezinárodním zákonem o právech pohlaví. Tento zákon sice není závazný a právně vynutitelný stejně jako jiné obdobné Mezinárodní úmluvy o lidských právech. V tomto dokumentu se hovoří o právu svobodně definovat vlastní sexualitu, svobodně ji vyjadřovat, mít stejná práva, podílet se na chodu společnosti, právo ovládat a měnit své tělo, nestávat se objektem psychiatrických diagnóz, právo na svobodné sexuální vyjádření a vstupovat do partnerských vztahů, právo mít a vychovávat děti. Pro běžnou heterosexuální populaci jsou tato práva tak běžná, že je si možná ani neuvědomuje, jak se žije osobám, kterým jsou tato práva a priori upírána.
V české republice žije odhadem přes 30 tisíc osob, které se mohou považovat za transgendry a přinejmenším přes 10 % těchto osob touží po změně pohlaví.(Spencerová 2000) Změna pohlaví je v ČR sice bezplatná, ale cesta k ní je zdlouhavá a mnohdy pro transsexuály ponižující až potupná. Jak jsem již uvedl zařazení do určité škatulky je pro dnešní odbornou veřejnost důležité. Cítíte se jako muž nebo žena? Ale pro transgendry to není pokaždé tak lehké, mnohdy se cítí někde uprostřed, někde mezi. Navíc donedávna bylo nutné, aby se transsexuál po dokončení své přeměny vzdal svých rodičovských práv, pokud měl například z předešlého manželství děti. I dnes stále translidé bojují s předsudky společnosti a pokud se navíc identifikují jako gay či lesba, je jejich sociální situace ještě horší. Nejčastějšími problémy se pak stává zaměstnání, které po změně pohlaví většinou musí transsexuálové opustit. Není pochyb, že transsexuálové jsou sociálně nejslabší skupinou celé transgender komunity.
Berdache - byl to posměšný termín, kterým evropští kolonizátoři označovali každého domorodce, který nesplňoval jejich představy o pojetí muže a ženy.
Pojetí, které spíše odpovídá indiánským kultůrám je označení "dvojí důch", které v sobě nenese negativní stigma. (Feinberg 2000)

Lesbická historie XI.

27. října 2006 v 15:20 | D.D. |  HOMOSEXUALITA
STOLETÍ DVACÁTÉ
Je zajímavé, že dvacáté století bylo daleko více prudérnější než století devatenácté. Na konci devatenáctého století bylo "romantické přátelství" mezi ženami rozšířeno prakticky na všech kolejích vysokých škol zejména v Americe a Anglii. S příchodem Freuda se však postoje zcela změnily. Zatímco v "romantickém přátelství" se reálná sexualita prakticky neobjevovala, tak po příchodu psychoanalýzy a Freudových teorií o lidské sexualitě se většině citových projevů nepřiměřeně přisuzovala sexuální stránka, která pojem "romantické přátelství" nadobro zdevalvovala. Dalším typickým znakem dvacátého století je touha po poznání s následnou kategorizací. Tyto snahy vedly i ke kategorizaci lidské sexuality jako jedné ze základních složek lidské osobnosti, místo aby tyto poznatky vedly k větší liberalizaci postojů ve společnosti vůči sexu. Láska jako romantický cit se přilnul k sexu a naopak, staly se neoddělitelnou součástí. Pokud tedy kdokoli cítil k osobě stejného pohlaví lásku, i když se jednalo o asexuální projevy, byla této lásce přiřčena i láska sexuální. Z "romantického přátelství" se tedy stal výlučně lesbický projev zahrnující genitální složku. Je zajímavé, že podobný model se přejal i dnes, i když trochu opačně. Myslím tím, že dnešní společnost (zejména česká) je shovívavější k projevům přátelství dvou žen nežli dvou mužů. Pokud se dvě ženy drží za ruce, sedí jedna druhé na klíně (například v tramvaji), objímají-li se či políbí na rozloučenou, společnost v tom nevidí nic zvláštního či apriori sexuálního. Pokud to samé udělají dva muži, jsou bez výhrad označeni za homosexuální a jejich projevy přátelství jsou brány za sexuální, tudíž na veřejnosti přinejmenším méně přijatelné.
Nicméně s masovým zpopularizováním Freudových teorií věděl prakticky každý, že homosexualita vzniká traumatem v dětství a je nutné ji léčit. A tak se inverti často stávali středem zprofanovaných polemik populárních časopisů či diskusí, které s lékařským pojetím neměly nic společného. Zatímco v odborných kruzích docházelo k opravdové polemice například s názorovou frakcí žáků Krafft - Ebinga, který hlásal, že homosexualita může být vrozenou "chorobou". Takovými žáky byli například Magnus Hirschfeld, Ellis Haveloc či Iwan Bloch. Dalším negativním aspektem Freudovy teorie byla finanční stránka. Nechci dnes podrobně hodnotit čestnost tehdejších (nebo dnešních) psychoanalytiků, ale nelze opomenout, že samotná léčba přinášela (a přináší) nezanedbatelný finanční kapitál.
Důležitou událostí v historii lesbického života bylo vydání knihy Studna osamění. Dodnes některými označována jako Lesbická bible. Autorka Hall Radclyffe se v této knize snažila o takové popsání ženské homosexuality, které by bylo přijatelné pro tehdejší hetero společnost.90 Důležitým rysem je, že homosexualitu popisuje jako vrozenou dispozici, nicméně feministické názory v této knize opomíjí. Ženy jsou popisovány většinou jako hloupé, zlomyslné či slabé. Neopomenutelným mezníkem je první světová válka. Díky absenci mužů, kteří byli nasazeni do války, zaujímaly ženy stále více tradiční mužská povolání. V roce 1917, kdy Spojené státy vyhlásily válečný stav, přihlásilo se nesčetné množství žen do vojenské služby, jež byla spojována s masivní podpisovou peticí za volební právo žen. Již ten samý rok přijaly tři státy Ameriky zákon o volebním právu pro ženy. Po skončení této války tak učinily všechny státy USA, dále pak Anglie a i tehdejší Československá republika. Přesto všechno se feministky stále oprávněně domáhaly svých práv. Mužská populace se začínala stále více cítit "ohrožena" celou tou "nesmyslnou" ženskou otázkou a emancipací. V beletrii, sdělovacích prostředcích, ve školách a jiných zařízeních bylo vynakládáno značné úsilí na vyvolávání pocitů viny ženám, které se osamostatnily či zaujaly mužská povolání nebo snad provozovaly lesbickou lásku. Tlak společnosti se stupňoval a pomalu začínala společnost chápat feminismus ve spojitosti s sexuálními úchylkami potažmo s lesbismem. Ženy, které se angažovaly ve feministických hnutích, byly označovány za "mužoženy" či "mužatky" toužící jen po zvrácených sexuálních tužbách a po rozvratu tradiční "správné" společnosti dle Božího řádu. Je jasné, že lesbičky zaujímaly silné jádro feministických hnutí, ale přesto je nutné odlišit "tradiční" feminismus od snahy zrovnoprávnit lesbickou minoritu. Tyto aspekty samozřejmě pociťovaly samotné feministky a tak postupně docházelo i ke střetům v samotných feministických hnutích.
Postoje společnosti k lesbismu se stával častým námětem různých literárních děl. Na počátku dvacátého století byl literární lesbismus v módě, i když byl zdrojem určité dekadence a dozvuku devatenáctého století. Díky tomu byl lesbismus spojován s uměleckými kruhy. Tento postoj přetrvával do 20. až 30. let, kdy byla popularita lesbismu největší.
ZÁVĚR-NOVÝ VĚK
Po druhé světové válce a po vlně Mccarthismu91 začala vznikat nová seskupení, časopisy či spolky gay nebo lesbických osob. Tyto organizace nebyly nijak revoluční a často podléhaly konvenčnímu pojetí tehdejší homosexuality. Velké změny se udály až v šedesátých letech, kdy začala sexuální revoluce. Mravy se uvolňovaly, genderové aspekty se začaly stírat apod. Nejen celá společnost, ale i gayové a lesby získávaly větší sebejistotu a začaly propagovat své názory více veřejně. Nové organizace hájící menšinová práva se začaly více orientovat na práva černochů v Jižní Americe, ale spojitost s organizacemi, které hájily práva sexuálních menšin se často ve svých bojích spojovaly a bojovaly za společný cíl tj. právo menšin na svobodný život, možnost rozhodovat o svém vlastním životě a hlavně mít stejná práva jako většinová společnost. Záměrně zde píši o Americe, jelikož zde se odehrávaly největší názorové boje za práva menšin. Tím vznikl u nás "deficit rovnoprávnosti", který byl potlačen komunistickým totalitním systémem. Chybí zde generace osob, které se nebojí jít za svým cílem, chybí zde boj za uznání menšin, chybí zde vývoj celé společnosti, která by postupně měnila své názory na menšiny, právě díky těmto aspektům. Je sice zřejmé, že postoje společnosti vykazují značně pozitivnější tendence vůči homosexualitě, ale dle mého názoru se jedná spíše o toleranci, nežli o akceptaci. Výrazná změna nastala na počátku 70. let dvacátého století, kdy začaly vznikat "opravdové" lesbické časopisy a nakladatelství, která vykreslovala lesbickou lásku v pozitivním světle. Lesbická partnerská láska se vykreslovala ne jako sexuální nebo sociální úchylka, ale jako varianta vztahu k heterosexuálnímu partnerství. Vliv feministických a z něho odvozených lesbických hnutích, značně posiloval. Také vznikla tzv. nová formace lesbických žen, která se značně odlišovala od lesbických žen v 30. - 50. let. Nová hnutí lesbiček již nevykazovala vliv indoktrinace, pocity spojené s odsunutím na okraj společnosti a sociální izolaci. Vznikla tak nová základna lesbiček, která si více věřila a byla více průbojnější.
Také vznikal extrémní lesbický feminismus, který se snažil oprostit od všech stigmatizujících označení a snažil se o to, aby žena jako taková byla brána za plnohodnotnou. Nicméně vyjadřovala silné pochybnosti o roli muže ve společnosti a říkala o něm, že je vlastně pouze násilnický, agresivní, necitlivý a autoritářský. Zatímco žena je jeho pravým opakem. S tímto názorem nemohu souhlasit. A to již ze samé jeho podstaty. Jestliže se ženy jako utiskované a považované za méněcenné bytosti dokázaly vzepřít zvůli mužů, nemohou se přeci chovat stejně jako jejich někdejší utlačovatelé. Přijde mi nepřijatelné, aby se pak sami staly "utlačovateli", kteří si o sobě myslí, že jsou hodnotnější nežli ostatní.
Myslím si, že by si všechna pohlaví měla uvědomit, že jsou si v něčem podobná a v něčem naopak odlišná. Některé diferenciace mohou být dány biologickými složkami, jiné zas dané výchovou a sociálním či kulturním prostředím. Od tohoto počátečního uvědomění bychom měli přejít k akceptaci a pracovat na tom, abychom mohli žít vedle sebe, aniž bychom jeden druhého utlačovali.

Lesbická historie X.

27. října 2006 v 15:20 | D.D. |  HOMOSEXUALITA
ÚVOD
Dle mého názoru není dobré plně spojovat mužskou a ženskou sexualitu, jelikož není odlišná pouze z biologického hlediska, ale i z historického vývoje, jak se na samotnou sexualitu u žen a u mužů pohlíželo obecně, lékařsky a sociálně. Pokud se týče homosexuality, je zde rozdílnost ještě silnější. Není tedy od věci zkusit si udělat malý exkurz do historie lesbismu potažmo feminismu, který s ním byl často spojován.
LESBISMUS V13.16.STOLETÍ
O lesbickém milostném styku se hovoří jako o něčem nestálém, nahodilém či experimentálním. " Dokonce ani lékařské příručky z 18. století, které se zabývají sexuální problematikou, ve výčtu úchylek obvykle lesbismus neuvádějí." (Faderman 2002, str.33) Důsledky takového chování jsou přirovnávány k samohaně
(masturbaci) a tudíž ji nepřikládaly tak velkou důležitost, i když samohana byla projevem "úchylné" osobnosti. Lesbické příběhy jsou v literatuře na tehdejší dobu často zmiňovány. Objevují se jak v próze, tak i v poezii. Pro pochopení takového "tolerantního" přístupu je nutné si uvědomit, že tehdejší společnost byla založena veskrze na patriarchátu, na mužském pojetí světa. Fadermanová (2002) o tehdejším myšlení hovoří jako o falocentrickém. Jinými slovy si muži natolik věřili, že lesbické projevy považovali za něco neplnohodnotného a méněcenného. Za sexualitu, které nemuseli přikládat zvláštní význam, jelikož je svou podstatou nijak neohrožovala. Pokud bylo lesbické milování předváděno pro potěchu mužů, tak ji přijímali o to více. Zatímco mužská homosexualita na tom byla hůře. Obdobný pohled na ženskou homosexualitu můžeme sledovat i v našem století. Jako podtrhnutí nestálosti lesbických vztahů se často užíval příklad básnířky Sapfó a jejího milence Faóna. Za daleko větší hrozbu se pokládal transvestitismus jak ženský, tak i mužský. Svědčí o tom nesčetné literární příklady (například William Harrison - Popis Anglie, z druhé poloviny 16. století). Nicméně se od 13. století až do 16. století objevuje homosexualita v církevních i státních zákonících jako sodomie, která se trestala až upálením. Právě k takovým trestům u žen docházelo zejména pokud se jednalo o přistižení "in flagranti" spojené právě s transvestitismem.
RENESANCE A18.STOLETÍ
V renesanci se setkáváme s přijetím Aristotelovského, Platónského pojetí mužského "nadpřátelství". O takovém "nadpřátelstvím" se můžeme dočíst například u Montaigna, Castigliona, Kodalla, Paintera aj. O ženských svazcích se tehdy mluvilo méně, ale nejtypičtějším autorem je například Thomas Lodge (Rosalinda). (Jamek 2001) Vyznáním lásky dvou hlavních hrdinek se značně podobá biblickému příběhu Rút a Naomi. V tomto období zejména v Anglii a Francii byla homosexualita a tzv. nadpřátelství mužů víceméně tolerováno, i když bylo silně spojeno s vyšší třídou (šlechtou či královským dvorem) a byla přijímána jako určitý projev dekadence a zkaženosti vyšších tříd. Přesto zde v chápání lesbických vztahů přetrvává analogie. Jinými slovy povaha ženské homosexuality je slabá, neprojevuje se tak silnou intenzitou a proto je netřeba se ji více obávat. (Rupp 2001) I když byla homosexuální láska do jisté míry tolerována, nemůžeme v žádném případě hovořit o její akceptaci. Jednalo se spíše o toleranci homosexuálního chování. Musíme si uvědomit, že o homosexuální orientaci tak, jak ji známe dnes, se začalo hovořit až na přelomu devatenáctého a dvacátého století.
V literatuře se v tomto období setkáváme s tzv. romantickým přátelstvím, které si vyznávaly ženy především v korespondenci či osobních denících. Jelikož tehdejší ženy neměly možnost vydávat svoji prózu či poezii, dochovaly se pouze tyto literární památky. Pokud lesbismus chápeme nejen v rovině sexuální, ale i v citové, o ženské homosexualitě lze hovořit i v tomto období. Možná se může tento podnět zdát zbytečný, ale při zkoumání lesbismu a to zejména historickém, je nutné si vytvořit rámec sexuality, ve kterém je pak možné při zkoumání ženské homosexuality dál operovat. Není pochyb o tom, že pokud bychom toto "přátelství" přetransformovali do 20. století, nebylo by možné vynechat sexuální stránku a hovořit o lesbismu. Musíme ale pochopit tehdejší způsob myšlení. Jinými slovy v 18. století hovoříme o romantickém přátelství žen a ve 20. století přinejmenším o lesbickém přátelství či vztahu.
STOLETÍ DEVATENÁCTÉ
V devatenáctém století se pohled na ženy značně změnil. Od humanistického pojetí člověka se přešlo k čistě asexuálnímu výkladu lidské osobnosti. Ženské touhy, city a sexuální vnímání bylo společensky odmítány a potlačovány. Represe vůči projevům homosexuality se zvyšovaly. Tehdejší myšlení považovalo za nemyslitelné, že by žena mohla toužit po druhém člověku bez mužské přítomnosti či iniciativy. Lesbismus byl poprvé definován až v 19. století v Německu jako zdravotní problematika. I když stále panoval názor, že: " ...slušné ženy nemají žádné sexuální touhy, a nemohou spolu proto navazovat žádné sexuální vztahy." (Faderman 2002, str.185) Toto myšlení samozřejmě souviselo i s celkovým postavením žen ve společnosti. Muži na ženy pohlíželi jako na "jiné". Pozvolna se přecházelo k názoru, že jen muž je schopen "správně" myslet a ženám byly přisuzovány citové projevy nižšího řádu: měly být plně podřízeny mužům, zaměstnávat se měly zejména domácími pracemi, manželovi (pánovi) měla žena radit pouze tehdy, pokud ji manžel sám vyzve apod. Tyto názory na postavení ženy můžeme znovu objevovat v mnohých literárních dílech. S nárůstem feminismu se zrodil i antifeminismu. Je zajímavé, že v antifeministických hnutích často vystupovaly hlavně ženy. Dále vznikaly silné pochybnosti o tom, zda je správné nechat ženy studovat k vyššímu vzdělání. Když se začala vyvracet pochybnost o tom, že žena nemá dostatek schopností dostudovat, vznikla další pochybnost. Týkala se hlavně problému, že vzdělané ženy se méně vdávaly a přestaly tak rodit společnosti děti.
Například v běžných amerických rodinách bylo zvykem mít přinejmenším tři děti. Někteří lékaři dokonce zjistili, že ženám vzdělání poškozuje zdraví. Například choroby mozku, jelikož při výuce je v mozku zapotřebí více krve, přičemž tato krev je nezbytně důležitá při menstruačním cyklu ženy. Tento proces pak ženu vysiluje a ničí její plodnost. (Clarke 1848)
Dnes se tyto názory zdají zcela nepřijatelné! Častým argumentem bylo, že feminismus a rovnost v pohlaví je proti přírodě a přirozenému řádu věcí, které jsou od Boha a tomu se přece slušný křesťan nemůže protivit, vždyť už v Bibli se říká, že žena byla stvořena z muže a pro něho. Když jsem se snažil pochopit tuto kritiku, velmi mi to připomnělo názory dnešních křesťanských demokratů, kteří se takto ohrazují proti přijetí registrovaného partnerství či soužití gayů a lesbiček. Teprve v polovině 19. století se začala prosazovat feministická hnutí. Důvody a intenzita těchto hnutí se často geograficky lišily. Například v Americe došlo po Občanské válce k velkému úbytku mužské populace. Společnými aspekty pro ostatní země byly například vzrůst střední třídy, ženy se už nemusely tak často "nedobrovolně" vdávat pod tlakem rodiny, zakládaly se ženské spolky, otevřela se cesta žen k vyššímu vzdělání apod. To vše dopomohlo více prosazovat ženskou otázku, což vedlo k formulaci základních tezí ženského bytí a práv. Začala se prohlubovat propast mezi muži a ženami. S rozvojem industrializace se i feminismus více rozšiřoval a už ho nešlo ignorovat. Po roce 1848 se intenzita těchto organizací upevňovala stále více. V tomto roce se například feministky ve Francii pokusily prosadit ženské volební právo, které však získaly až po roce 1945.
V Nové Anglii se pak ujal i výraz Bostonské manželství, které vyjadřovalo dlouhodobý vztah dvou žen zcela nezávislých na mužích. Obvykle se jednalo o feministky věnující se kultuře, zlepšování sociálních podmínek, často se hovořilo o tzv. splynutí duší, které v sobě zahrnovalo nejen filozofické a etické ideály, ale i sexuální stránku. (Faderman 2002)

Sdělovací prostředky IX.

27. října 2006 v 12:10 | D.D. |  HOMOSEXUALITA
Úvod
Tuto kapitolu jsem zde zařadil záměrně. Myslím si totiž, že vliv sdělovacích prostředků na člověka je velmi silný a nelze jej ignorovat. Dále se domnívám, že změny postojů společnosti vůči gay a lesbické minoritě se opírají zvláště o změně způsobu, jakým televize a rozhlas prezentují gay a lesbickou minoritu. Jedním z nejdůležitějších kroků v tomto století u nás vidím, že veřejnoprávní televize i rozhlas dal možnost gayům a lesbám prezentovat se. Samozřejmě jen do určité míry. Místo toho, aby gay a lesbická minorita měla alespoň jeden stálý a pravidelný pořad v běžnou denní hodinu, byla odkázána na stále přesunovaný pořad LeGaTo, který byl nakonec na sklonku roku 2005, bez udání důvodu, zrušen. V rámci Českého rozhlasu alespoň existuje pořad Bona Dea, který je stále určen gay a lesbické minoritě.
Vývoj gay a lesbické filmografie u nás
Chtěl bych upozornit na to, že tuto kapitolu nepíši jako odbornou studii o gay a lesbické filmografii, pokud ji tak můžeme vůbec v našich zeměpisných šířkách nazvat. Česká filmografie se touto tématikou prakticky nezaobírá. Homosexualita je odsouvána většinou do pozadí hlavní zápletky filmu (Nuda v Brně) nebo je vykreslována pouze ve spojitosti s prostitucí či drogami (Mandragora) či karikována (Kameňák). Film, který je na pomezí, je snímek Šeptej z roku 1996. Snímky, kde se gay či lesba pouze mihnou na pár minut je vcelku dost (Pramen života, Byl jednou jeden polda, Cesta z města aj.), ale snímek, který by se opravdu zabýval gay či lesbickým životem prakticky neexistuje. Homosexualita není patrně dost přitažlivá pro české režiséry a producenty. Nejlepším příkladem, který mluví za všechny je kanadský komediální snímek "Mambo Italiano". Tento film získal mnoho ovací a cen nejen na gay a lesbických festivalech. Dokonce se tento snímek začal promítat na filmových plátnech běžných kinosálů. Když tento film přešel do distribuce na VHS a DVD u nás, byl přejmenován a na přebalu se distributor pro jistotu o homosexualitě vůbec nezmiňuje, přestože zde hraje ústřední roli. Ostatní snímky s gay a lesbickou tématikou se do české filmové distribuce buď vůbec nedostanou nebo jdou rovnou do půjčoven. Lze z tohoto přístupu distributorů něco usuzovat? Dle mého názoru ano! Patrně zde hraje velkou roli obava, že tržby budou při zmínce ohomosexualitě velmi nízké. Český občan se přeci nechce dívat na dva gaye či lesby?! Zatímco anglický, francouzský či německý ano. Nicméně "trháky" jako například Philadelphie, Láska je láska či Vše o mé matce a Špatná výchova hovoří spíše o opaku.
Vývoj homosexuálního hrdiny ve filmu
Z počátku dvacátého století a s rozvojem mluveného filmu se o homosexuálním hrdinovi mluvit vůbec nedá.81 Později se začaly ve filmu uplatňovat jistá morální pravidla o tom, co se může ve filmu zobrazovat a co ne. Jedním z takovýchto kodexů byl Haysův kodex, který se velmi dobře ujal v tehdejší puritánské Americe. Mezi zvrácené a cenzurované objekty ve filmu patřilo: nahé tělo, znázornění pohlavního styku, sexuální kontakt mezi osobami různých ras a mezi vyložené perverze byl zařazen homosexuální styk či znázornění styku se zvířaty.82 Zde například vidím jasnou paralelu mezi tím, co se odehrávalo na stříbrném plátně a tím, jak společnost chápala homosexualitu. Tato filmová přikázání platila až do 60. let, kdy se společnost trochu otevřela vůči projevům lidské sexuality. Nicméně tato pravidla platí až dodnes a určují třeba i to, do jaké míry může být znázorněn ztopořený mužský úd apod. Pokud filmoví režiséři zpodobňovali homosexualitu, museli ji zašifrovat a i když v některých snímcích nešlo o homosexualitu jako takovou, přišli na řadu cenzoři, kteří jakékoli náznaky takového chování vystříhali. Snad nejvíce směšně vypadal zásah u filmu Spartakus z roku 1960. Vystříhat gay motivy z antického eposu je zkrátka nemožné, k této době patřily, ale američtí cenzoři se rozhodli, že změní historii.
I proslulý Alfred Hitchock musel gay partnerství dvou vrahů z filmu Provaz (1948) tak zašifrovat, že tento vztah nebylo skoro možné identifikovat, i když byl jednou z hlavních zápletek celého filmu. Po tomto období tvrdé cenzury se ovzduší homofobie k lepšímu neposunulo, spíše naopak. Začaly vznikat určité zavedené vzorce, ve kterých se mohla homosexualita zobrazovat. S těmito klišé musejí gayové a lesby bojovat dodnes. Jedná se o znázorňování lesbického sexu jako melodramatického, něžného přátelství dvou žen či představování gayů jako komediální karikatury, transvestity, vrahy nebo osoby, které jsou natolik trýzněni svou odlišností, že skončí sebevraždou apod.
Nejtypičtějším snímkem, kde je homosexualita znázorněna jako perverzní úchylka, spojená s vrahy, masochisty a úplatnými sadistickými policisty, je film s Al Pacinem v hlavní roli, Na lovu (1980). Tento snímek byl naštěstí podroben kritice nejen gay aktivisty, ale i "normální" veřejností. Po fázi vrahů a sexuálních deviantů se z gayů stávaly asexuální hrdinové. Ve filmech či seriálech (Dynastie, Dámská jízda) se objevovali v menších nebo i v centrálních obsazeních, ale svým charakterem se moc nepřibližovali "normálnímu" člověku. Mezi takovéto poslední hrdiny bychom mohli zařadit Andyho (Tom Hanks) v kasovním trháku Philadelphie. Na tento snímek poukazuji z jiného důvodu, protože upozorňuje nenásilnou a citlivou formou (bez negativní stigmatizace) na hrozbu HIV/AIDS, která se netýká jen gay minority.
V devadesátých letech a na přelomu tisíciletí se zejména v zahraničních filmech objevují gayové a lesby se všemi svými negativními i pozitivními stránkami. Kdybychom je srovnali s heterosexuálními dvojicemi ve filmech, tak zde jistý rozdíl vidím. Když dojde na erotickou stránku věci, je ještě stále vidět určitou strnulost a obavu ze znázorňování gay sexu. Pokud se jedná o heterosexuální páry, tato absence se zde nevyskytuje. Například nedávný velkofilm Alexander Veliký se stal objetí nesčetných kritik z důvodu, že zde byl ukazován milostný vztah Alexandra a Hefaistóna, i když došlo jen k pár polibkům a vyznání lásky. Když se tento snímek měl vysílat v Řecku, strhla se veliká vlna odporu a dokonce i žalob na režiséra filmu, který prý přítomností homosexuality zdiskreditoval Alexandrovu památku. Nicméně filmů nebo seriálů, které pojednávaly o gay či lesbickém životě v přijatelné poloze (Lepší už to nebude, Kdyby zdi mohli mluvit II, Zkrocená hora, Svatba naruby, Svatební hostina, Odpočívej v pokoji, Queer as folk, Láska je láska, Můj růžový život aj.) bylo natočeno mnoho. Druhá stránka věci je následná distribuce, finance a samozřejmě kvalita.
Přehlídku filmů s gay a lesbickou tématikou může divák jednou za rok shlédnout na gay a lesbickém filmovém a soutěžním festivalu "MeziPatra", který se koná každoročně v listopadu a to v Praze i v Brně nebo v rámci "Febio Festu" existuje přehlídka takto tématicky laděných filmů v sekci "Jiný břeh". Domnívám se, že 21. století se stane stoletím, kde se konečně otevřou dveře filmům, které se zabývají opravdovým životem gayů a leseb.
ZÁVĚR - NOVÁ BUDOUCNOST
Společenské postoje se během staletí vůči homosexualitě velmi měnily. Od společenské akceptace za dob starověkého Řecka až po totalitní systémy ve dvacátém století, které i přes vědecké poznání homosexualitu vyřadily mimo společnost. Největší změny zaznamenala homosexualita právě ve dvacátém století. Například se vzrůstající akceptací společnosti vznikala i stále větší snaha gay komunity nějakým způsobem se identifikovat, vytvořit si místo ve společnosti. V roce 1978 u příležitosti Gay and lesbian freedom parade (Gay a lesbický den svobody) vytvořil umělec Gilbert Baker duhovou vlajku, která vznikla jako odpověď na potřebu symbolu, který by zahrnoval celou gay a lesbickou komunitu. Další významnou akcí gay a lesbické komunity je Gay pride (pochod - přehlídka gayů). Gay pride vznikl jako vzpomínková akce za brutální a bezdůvodný zásah newyorkské police v gay baru roku 1969, června. Gay pochod se koná vždy poslední červnový víkend ve většině západních kultur a v USA. Z tohoto hlediska lze považovat gay budoucnost za pozitivní. Stále více evropských kultur přijímá zákonnou formu registrovaného partnerství či dokonce adopce dětí gay a lesbickými páry. Vědecká obec již nepovažuje homosexualitu za sexuální deviaci, společnost se stále více otvírá i sexuálním menšinám. Přesto si myslím, že budoucnost gay komunity není zatím tak růžová, jak se může zdát.
Bohužel je zde stále velké procento osob, které homosexualitu odsuzují nebo veřejně manifestují svůj odpor k homosexualitě jako takové (externalizovaná homofobie). Dalším aspektem je například to, že gay život se v České republice stále odehrává většinou v klubech či v uzavřených společnostech. Navíc se zde stále objevuje hrozba HIV a AIDS. Dnes už se naštěstí pomalu odbourává předsudek společnosti, že HIV/AIDS je nemoc homosexuálů. Přesto se ve společnosti stále objevují postoje, že nemoc AIDS se týká zejména gay komunity. Myslím si, že v průběhu několika desítek let se situace gayů a leseb ve společnosti upraví natolik, že se homosexuálové stanou doopravdy plnohodnotnými členy společnosti, kteří budou mít stejná práva i povinnosti jako každý jiný člověk.

Gay historie - Novověk VII.

26. října 2006 v 16:31 | D.D. |  HOMOSEXUALITA
STŘETY AMERICKÉHO A EVROPSKÉHO POJETÍ HOMOSEXUALITY
Čím blíže se snažíme proniknout k základům dnešního chápání gendru, partnerství osob stejného pohlaví musíme nalézt určitý konsensus mezi tím, jak se na homosexualitu dívají jednotliví odborníci, kteří se zabývají gay či lesbickou historií a běžní historikové. Je nutné se oprostit od dnešního pojetí fenoménu homosexuality. Jak podotýká Rupp (2001, str.22-23):
"Většina historiků na konci 20. století nechápe historii jako jeden "pravdivý" příběh. Jde spíše o příběh podaný tak, jak ho můžeme nejlépe reprodukovat na základě pramenů, které máme k dispozici a prostřednictvím našich představ a hodnot,jež vyznáváme a čerpáme z našeho žití v určité společnosti a historickém období."
Srovnávání americké a evropské kultury je pak dle mého mínění důležité a to nejen proto, že jsou zde markantní rozdíly v pohledu na lidskou sexualitu a to zejména v socio-kulturním kontextu, ale také abychom mohli lépe pochopit, z čeho dnešní "tradiční" postoje Američanů a Evropanů vycházejí. Bohužel se v této práci nemohu tímto tématem zabývat do hloubky.
Střety původních a evropských kultur
Když jsem se zamýšlel nad tím, který byl asi největší názorový střet evropských "přistěhovalců" na Americké půdě, byla to konfrontace se zcela odlišným pojetím role muže a ženy, sexualitou obecně a rozdílem v náboženské etice. I když samotná diference v náboženství nebyla pro Evropany takovým "šokem", jako bylo právě odlišné chápání genderu. Tradiční vnímání pohlaví jako dvou jediných a neměnných ekvivalentů byl u původního amerického obyvatelstva neznámý. To vše lze doložit nesčetnými důkazy, které nám zanechali noví osadníci. U Indiánů byl totiž zcela běžným jevem crossdressing, partnerství osob stejného pohlaví či transsexualita.
Většina těchto kmenových kultur tyto odlišnosti v lidské, niterné a zcela individuální identifikaci tolerovala, respektovala a dokonce vyvyšovala. Tento střet dvou zcela odlišných systémů byl prokřesťany zcela nepřípustný. (Rupp 2001) Praktiky jednotlivých kmenů byly tvrdě odsouzeny a častokrát se stávaly podkladem pro brutální zacházení, postupné vyvražďování, války a zabírání půdy. Jinými slovy:argumenty přistěhovalců, které poukazovaly na mravní úpadek, hříšné a sodomitské chování Indiánůnemohly být ponechány bez potrestání. Na druhou stranu je samozřejmé, že otevřenost k "jinakosti" Severských Indiánů nelze zevšeobecňovat. Přesto jsou důkazy o této otevřenosti tak časté, že je nelze ignorovat. Rituály, zvyky a chování původních obyvatelů se přistěhovalcům zdály tak odlišné, že v nich viděli něco nadpřirozeného a ďábelského a tyto rituály popisovali jako něco odpudivého, nemravného, ďábelského a pekelného. Zajímavým rysem v odlišném chápání genderových předsudků (které v sobě například zahrnovaly přijetí opačné pohlavní role či oblečení, navázání partnerského svazku s osobou stejného pohlaví) bylo to, že ho ostatní tyto svazky neidentifikovaly jako soužití osob stejného pohlaví, různého pohlaví, ale jako zcela specifického a rovnocenného.
STŘEDOVĚK ANOVOVĚK
Postavení gayů a lesbiček nebylo ve středověku nikterak uspokojující. Odkazy na homosexualitu můžeme objevovat v mnoha literárních památkách, v dobových kronikách či v soudních spisech. Například Jan Zlatoústý (344/354 - 407 n.l.) popisuje homosexuální chování, které spatřuje prakticky ve všech sociálních vrstvách. Obdobně se vyjadřuje o homosexualitě i sv. Augustin (354-430 n.l.), který dokonce popisuje svoji lásku k mladému jinochovi, kterého vyučoval. " …Když jsem v prvních letech počal vyučovat ve svém rodném městě, uzavřel jsem přátelství s jinochem téhož věku a kvetoucího mládí, jenž mně byl nesmírně milý a pro stejný obor studia… Se mnou již ten jinoch bloudil v duchu a má duše nemohla bez něho být."
Z těchto velmi osobních výpovědí můžeme usuzovat, že církevní představitelé u raných křesťanů nemuseli homosexualitu vnímat tak vyhroceně, jak ji vnímají dnešní církevní hodnostáři a dogmatici. Nicméně i tito představitelé křesťanského vyznání odsuzovali homosexuální styk. Proč? Odsuzování tělesných rozkoší, ať už homosexuálních nebo heterosexuálních, se opíralo o stále se rozmáhající hédonismus (rozkošnictví, prostituce). (Fanel 2000)
Zajímavým aspektem středověku je honba na gaye, která nebyla započata skrze církevní zákony, ale skrze zákony světské. Například císař Justinián (533 n.l.) vytvořil zákoník, ve kterém homosexualitu postavil mimo zákon. Historik Boswel v těchto zákonech spatřuje motivaci, která se opírá spíše o získání větší moci a zbavení se protivníků. Možnost obvinit prakticky každého z homosexuality umožňovala "pohodlné" legální odstranění nepřátel. Tresty za homosexuální či lesbický styk byly různé. V rámci církevního práva se například jednalo o 160 až 360 dní pokání. Podle světského práva se mohl uložit jako trest vykastrování, vězení i smrt. Značný zvrat v chápání homosexuality popsal až Tomáš Akvintský (1225-1274), který homosexualitu označil jako nepřirozenou a odsoudil ji jako jeden z nejtěžších hříchů. Přesto připouští, že pro někoho může být homosexuální cit přirozený. (Fanel 2000)
Velký milník v postoji státu vůči homosexualitě spatřuji až s příchodem Josefa II., který roku 1787 vydal zákon o snížení trestu za homosexuální styk. O změnu v chápání homosexuality se velmi zasadil německý lékař M. Hirschfeld (1896-1897), který se snažil o to, aby homosexuální styk nebyl trestný. Také zavedl nový pojem pro homosexualitu - třetí pohlaví. (Janošová 2000)
DVACÁTÉ STOLETÍ
Od počátků dvacátého století se na homosexualitu začíná pohlížet z odborného hlediska. Také se začíná více přikládat důraz na individualitu každého člověka, na svobodnější chování a také vyjadřování své sexuality. Tento zlom v postojích společnosti můžeme spatřovat například v předválečném Německu. Bohužel tento příznivý vývoj byl přerušen nástupem totalitního fašistického systému. Již od roku 1934 začaly vznikat tzv. "růžové seznamy", kde se vedla evidence homosexuálů. Za průběhu druhé světové války bylo na základě § 175 odsouzeno přes 50 000 gayů a z toho 10 000 skončilo v koncentračním táboře. (Janošková 200) Podle jiných odhadů se počet zatčených gayů pohybuje mezi 350 tisíci až 800 tisíci. (Rubeš)
V České republice se v době první republiky homosexualita evidovala také. Oprávněnost vedení těchto kartoték se opírala o nesmyslnou argumentaci, že tyto rejstříky jsou pouze pro statistickou potřebu a povedou ke změnění § 129 trestního zákona, který homosexualitu považoval za trestní čin (smilstvo proti přírodě). (Fanel 2000) Samozřejmě tyto seznamy k žádným změnám nevedly, spíše se staly podkladem pro nesčetné vydírání osob, které byly v seznamech uvedeny. Ke zrušení tohoto paragrafu došlo až v roce 1961. Přesto nebylo na homosexualitu z hlediska práva pohlíženo stejně jako na heterosexualitu. Existoval totiž § 244 trestního zákona, který považoval za trestní čin styk osoby starší 18 let s osobou neplnoletou. Gay a lesbická komunita se v tomto období nemohla vůbec rozvíjet, jelikož bylo zakázáno zakládat gay či lesbické spolky, veřejně otiskovat seznamovací inzeráty a svobodně projevit svou sexualitu na veřejnosti. Tento zákon byl zrušen až v roce 1990.

Gay historie - Řecko VI.

26. října 2006 v 16:09 | D.D. |  HOMOSEXUALITA
Gayové a lesbičky se v naší historii objevují stále, na co zde chci upozornit je to, že jejich význam, četnost a osobitost v lidské historii je nepopiratelná a přesto na ně zapomínáme nebo záměrně zamlčujeme fakt, že ta či ona osoba byla či je homosexuální. Je zřejmé, že posuzovat člověka pouze podle jeho orientace je omezené, ale stejné je to i s jejím zamlčováním. Mapovat jak se na homosexualitu dívali naši předkové, její vývoj v lidské společnosti, je důležité proto, abychom mohli historické souvislosti lépe reflektovat, správně chápat a poučit se. I přesto je velmi obtížné se v těchto starověkých kulturách orientovat a reprodukovat nám poznané historické odkazy. Uvědomuji si, že se ocitám na tenkém ledě a pokud činím závěry, jedná se zejména o mou interpretaci a to, jak jsem porozuměl pramenům, ze kterých jsem čerpal.
STAROVĚK A GAYOVÉ
O tom, jak starověké společnosti chápaly homosexualitu, se dnes můžeme spíše dohadovat či spekulovat a to zejména na odborně historické úrovni. Můžeme stavět na písemných pramenech, památkách či malbách v chrámech apod. O raně pospolitých či kmenových společnostech, kde čerpat z těchto pramenů není zcela možné, je to s úvahami ještě těžší. I přesto se našly malby v pravěkých jeskyních, které znázorňovaly kopulační pohyby mezi dvěma muži. Lze z toho usuzovat, že se jednalo o ritualizované chování, které mělo magický podtext a tudíž měl tento akt dopomoci k úspěchu při lovu zvěře. Prakticky ve většině kmenových společenstev, kde se homosexualita objevovala, byla přijímána pozitivně, jelikož gay sex či zpodobňování takového aktu bylo spojeno s náboženstvím či magickými obřady. O gay životě, vnímání homosexuality jako jiného vzorce chování a cítění, zde hovořit nemůžeme.
V první významné kultuře, kde homosexualita nebyla spojena pouze s ritualizovaným chováním, byl Egypt. I zde se homosexuální chování objevuje ve spojitosti s náboženstvím, například v příběhu o bohu pouště Sutecha, který se pokusil znásilnit boha nebe Hora. Přesto nebylo takové chování mimo ritualizované obřady trestáno či omezováno, i když nebylo bráno jako běžný projev chování.(Verner a kol., 1997) Zvrat v chápání homosexuality jako něčeho nečistého či špatného se stále více objevuje s postupnou centralizací společnosti. Jedním z prvních zákoníků, který se k homosexualitě staví zády, je Chamurabiho zákoník, kde se praví, že: pokud bude muž obcovat s jiným mužem a takové chování se mu dokáže a bude usvědčen, bude uspán a proměněn v eunucha. (Galán 2003)

Reakce rodičů V.

23. října 2006 v 12:37 | D.D. |  HOMOSEXUALITA
REAKCE RODIČŮ
Reakce na to, když člověk oznámí, že je gay či lesba mohou být různé. Určité společné znaky v reakcích, nejčastěji u rodinných příslušníků, však můžeme najít. Mohli bychom je rozdělit do několika základních skupin. Pokud se rodiče chovají odmítavě či negativně nebo přestávají komunikovat, je dobré jim nechat čas, aby si vše mohli v klidu uvědomit a srovnat se s novou situací. Případně mohou navštívit odborníka (sexuologa, psychologa či psychiatra), který jim vysvětlí a zodpoví jejich otázky. Také mohou pomoci tzv. svépomocné skupiny rodičů gayů a lesbiček. Podobná skupina například vznikla v Centru křesťanské pomoci v Praze.
1. Čistě pozitivní reakce:
Taková reakce je nejlepší. Bohužel není tak obvyklá. Rodiče, kteří se příznivě postaví k nové situaci, musejí být značně nekonformní, nemohou tak snadno podléhat názorům svého okolí. Na druhou stranu jsou schopni se odpoutat od vlastních představ o budoucnosti potomka. Sice si uvědomují, že život jejich dítěte nebude tak snadný jako u heterosexuálů, ale své dítě neodvrhují a přijímají ho takové jaké doopravdy je. Rodiče, kteří jsou schopni takové reakce, mají s dítětem otevřený a důvěrný vztah.
2. Pozitivně - latentní reakce:
Je vcelku častou reakcí. Rodiče sice své dítě neodvrhují. Homosexualitu nechápou jako přirozenou variantu života, stejně jako i jednotlivé aspekty gay a lesbického života. Tento ne-dostatek není většinou jejich chybou. Patrně se s otevřeným gayem či lesbou v životě nesetkali, o tuto problematiku se nikdy blíže nezajímali. Latence spočívá v tom, že rodiče ustrnuli v této fázi pouhého přijetí. Nejsou schopni s potomkem plánovat budoucnost a plně ho akceptovat. Jejich vztah není tak otevřený. Pokud se dítě pomalu nenásilně snaží rodiče informovat o svém životě a o tom, co cítí, mohou se jejich postoje pomalu měnit až k plné akceptaci.
3. Negace:
Takto reagují rodiče, kteří jsou značně konformní. Sice o homosexualitě svého syna či dcery vědí, ale dělají, jako by vůbec neexistovala. O partnerovi či partnerce, pokud o něm vědí, hovoří pouze jako o "kamarádovi". O sexu či odlišné orientaci se v rodině nemluví. Vztahy jsou mezi členy rezervované až neosobní.
4. Odvrhnutí:
Bohužel se objevuje i tato reakce. Tito rodiče své dítě vyhostí z kruhu rodiny. Přiznání o jiné orientaci berou jako velkou zradu celé rodiny, která by pak musela strpět posměch či nepochopení okolí. Tato reakce vychází principiálně z nepochopení jakékoli odlišnosti a z velké neinformovanosti. U této reakce často nelze s rodiči o svém zaměření diskutovat ani je přesvědčovat rozumnými argumenty. Pokud tato reakce či chování ze strany rodičů přetrvává, může to eskalovat až k úplnému zpřetrhání rodinných vazeb a vyloučení potomka z rodiny.

Coming out IV.

23. října 2006 v 12:32 | D.D. |  HOMOSEXUALITA
COMING OUT
ÚVOD
K tomuto procesu je nutné dodat, že jeho vývoj je zcela individuální. Jeho délka a intenzita je určována především tím, jak rychle dokáží správně akceptovat nejbližší lidé (zpravidla rodiče) samotnou homosexualitu daného jedince. Primárně tedy nejde pouze o přijetí vlastní homosexuality, ale hlavně jde o sociální přijetí nejbližších, společnosti a očekávání okolí. Tím myslím genderové očekávání společnosti, která u chlapce či u dívky předpokládá určité druhy společenských vzorců chování, se kterými se daný jedinec ztotožní a bude podle nich i jednat. Takový mladý gay či lesba je pod silným tlakem okolí, které očekává, že se bude vyvíjet a chovat určitým průměrným, tedy přijatelně normálním způsobem.
Je to také období, které člověku skýtá nové zkušenosti, poznává nové oblasti svého života, člověk se znovu "učí žít" a to často ve společnosti, která ho více či méně ovlivňuje jak negativně, tak i pozitivně. Ve společnosti, která se jej učí přijímat takového, jakého ho dříve neznala. V této části se zabývám určitými signifikantními znaky tohoto období. Proto, abychom mohli pochopit tento stav, je nezbytné pokusit se vcítit do situace všech zúčastněných. Nelze odsuzovat ani negativní projevy, i když jako primární vodítko musíme mít před očima život dítěte - jedince a to bez ohledu na jeho orientaci. Pravá láska si přece neklade podmínky, aby milovala. Mít druhého rád takového, jaký je, je nejtěžší.
FÁZE COMING OUTU
Není pochyb o tom, že coming out je vysoce zátěžovou situací pro jedince i pro jeho celou rodinu, přátelé i známé. I když reakce mohou být velmi rozdílné, od vcelku bezproblémové akceptace až po úplné odvrhnutí potomka, kamaráda či přítele. Člověk, který neprojde coming outem do konce (tj. k plnému přijetí své odlišnosti, identifikace se svou orientací) nebo žije v prostředí, které je silně homofobní, může u něj docházet k depresím až celkovému psychickému a fyzickému rozkladu osobnosti, ale i k tzv. bilančním sebevraždám, které jsou často pro okolí velkým překvapením. Dospívající gayové a lesbičky mají dvakrát až třikrát větší sklon k suicidnímu chování, 30% sebevražd v adolescentním věku uskuteční právě gayové či lesbičky, kteří prožívají počáteční fáze coming outu. (Janošová 2000) Průběh uvědomování a postupného přijímání své sexuality by se dal rozdělit do určitých fází a stádií vývoje. (dělení podle: Lytchëva 2002)
I. Předemoční stadium: Toto stadium se objevuje v před pubertálním věku. V tomto období se člověk ještě neztotožňuje se svou odlišnou orientací, jde o fázi, kde jedinec svou sexualitu považuje za přirozenou a nad odlišnostmi zatím nepřemýšlí. Touhy či fantazie, které mohou mít i sexuální charakter nejsou většinou pohlavně vyhraněné.
II. Stadium pochybností: V tomto období ( pubertální období ) již jedinec přemýšlí o své sexualitě jako o odlišnosti. Jinak řečeno: ví, že je něco jinak než u ostatních, ale neví, jak si s touto odlišností poradit. V tomto období si začíná mladý gay či lesbička spojovat svou jinou sexuální orientaci se sociálním kontextem, začíná si uvědomovat, jaké problémy mu jeho odlišnost přináší.
III. Stadium přijetí sebe sama: Délka je odvislá od zcela individuálních vlastností daného člověka. Jakým způsobem člověk prožívá toto období, závisí na toleranci jeho sociálního okolí. Pokud jej přijme, pak lépe a snáz překonává své konflikty, které jsou často spojeny i s krizí identity. V tomto období může docházet i k rozvinutí úzkostných stavů až depresí. Pokud se takový jedinec nedostane do péče odborníků může se pokusit i o sebevraždu. U gayů a leseb je daleko vyšší procento pokusů o sebevraždu, právě v období dospívání. Sebevražedné chování může mít častý charakter demonstrativní sebevraždy. (Brzek a kol., 1992)
Riziko sebevražedného činu se může zvyšovat, pokud:
1. příliš záhy jedinec otevřeně objeví svou homosexualitu.
2. je podroben násilí či šikaně ve spojitosti se svojí odlišnou sexualitou.
3. se pokouší řešit své problémy narkotiky či alkoholem.
4. rodina zaujme odmítavé stanovisko, které může být zakončeno až "vyobcováním" z rodinného společenství.
5. se tyto jednotlivé body navzájem kříží.
IV. Stadium vlastní identifikace: Toto období se vyskytuje u většiny homosexuálů až v období dospělosti a je spojené s celkovým přijetím vlastní homosexuality. Jedinec přijímá svoji odlišnou sexuální orientaci za vlastní, jak s negativními, tak i s pozitivními aspekty. Tato fáze je také obdobím, ve kterém gayové a lesby navazují opravdové partnerské svazky.
Coming out se nemusí nastartovat jen v období rané puberty či dospívání, ale může se objevovat i ve středním věku. Takový člověk si nemusí být v období puberty jist svou sexuální orientací. Cítí, že je něco jinak a v nepořádku. Tento stav nejistoty se snaží kompenzovat například heterosexuálními vztahy. Může se stát, že se ožení či vdá, založí rodinu a má děti. Na druhou stranu si musíme uvědomit, jaké silné dilema musí takový člověk prožívat. Mám to říci svému partnerovi, nebo mám lhát? Bohužel tento stav snadno vyřešit nelze. Oba partneři se s touto situací musí smířit. Důležité je si uvědomit, že člověkem s jinou orientací se jedinec rodí a nestává se jím ze dne na den.