Vznik homosexuality II.

19. října 2006 v 15:45 | D.D. |  HOMOSEXUALITA
VZNIK HOMOSEXUALITY
BIOLOGICKÉ VLIVY
Obecně jsou pohlavní identita a sexuální orientace i preference uloženy v hypotalamu, ten je součástí hypotalamo-hypofyzárního komplexu v mozku, kde se řídí naše pocity a vnímání a také regulují hormony. (Jelínek 1994) V nejnovějších výzkumech se pak uvádí, že homosexualita je jen jednou z vývojových variací hypotalamu. (Kaňka 2005) Nejedná se tedy o poruchu či úchylku, ale o variantu k heterosexuální orientaci. Pokud tedy homosexualitu chápeme jako konstituční dispozici, mluvíme o ní jako o něčem, co si člověk nevybral, co se nemohl naučit, ale s čím se narodil. I když se ztotožníme s tímto vědeckým předpokladem, neměli bychom tímto biologickým aspektem homosexualitu "omlouvat". Jinými slovy: gay či lesba je plnohodnotným členem společnosti a gayem či lesbou se nestal nějakou nešťastnou náhodou.
GENETICKÉ VLIVY
Pokud hledáme příčiny vzniku homosexuality v genetických predispozicích, není zcela od věci zamyslet se, zda jsou tyto poznatky pro nás důležité. Jde o to, abychom si byli schopni uvědomit důsledky hledání odpovědí o vzniku homosexuality. Dnešní vědecký výzkum jde kupředu velmi rychle. Proto je důležité zabývat se i etickými aspekty například spekulacemi týkající se manipulace s lidským genomem. Gayové a lesby se v průběhu lidské historie stali nesčetněkrát objekty společenských restrikcí a tak je nabíledni otázka: pokud bychom uměli přesně identifikovat tzv. gen homosexuality, nestal by se pak tento gen terčem útoku? Jedná se spíše o etické otázky týkající se manipulace s lidským genetickým potenciálem.
V roce 1993 provedl Hammer genetickou analýzu chromozómu X u homosexuálních mužů. Z výsledků jeho výzkumů vyšlo, že tito muži mají v úseku q28 dlouhého raménka totožnou sekvenci - nukleotidu, která byla označena za pravděpodobný "gen homosexuality". (Kaňka 2005) Tato teorie vychází z předpokladu, že homosexualita se přenáší skrze chromozóm X. Předpokladem je, že ne všichni gayové a lesby se narodili tímto způsobem. Je tu tedy značně velká proměnná, která tuto tezi zplošťuje. Navíc je tato teorie kritizována z malého počtu základního vzorku zkoumaných osob a nevyjadřuje se ke vzniku ženské homosexuality. Na druhou stranu americký psycholog z univerzity v Bostonu Richard Pilard a psycholog ze Severozápadní univerzity Michael Bailey společně zkoumali výskyt homosexuality u dvojčat a z jejich výsledku vyšlo, že z 52% jednovaječných a z 22% dvojvaječných sourozenců se stali gayové a lesby. Podle této studie můžeme usuzovat, že homosexualita je do určité míry geneticky podmíněná. (Janošová 2000)
ENDOKRINOLOGICKÉ VÝZKUMY
K determinaci sexuální orientace dochází mezi druhým a třetím měsícem prenatálního vývoje. (Capponi a kol., 1994) Uvádí se, že nejkritičtějším obdobím determinace je 8. - 9. týden vývoje plodu. (Weiss 1998) Předpokládá se, že k ovlivnění stačí jeden jediný týden vývoje plodu. (Procházka 2002) Endokrinologickými výzkumy se zabývala mnoho vědců například fyziolog Steinach, který předpokládal, že u homosexuálních mužů došlo ke křížení pohlavních žláz (u mužů se uplatnily ženské a žen mužské pohlavní žlázy). Nejvíce byla endokrinologie zneužita za 2. světové války nacisty, kteří se homosexualitu snažili vymýtit podáváním vysokých dávek testosteronu. Nicméně výsledky dokazovaly, že homosexualitu nijak neovlivňuje výskyt pohlavního hormonu v těle člověka. (Kaňka 2005) Asi před třiceti lety byly zahájeny v oblasti endokrinologie výzkumy německým endokrinologem Dörnerem, který se domníval, že homosexualita vzniká deficitem mužských hormonů (androgenů) a to v období nitroděložního života. Dörner také propagoval hypotézu, že centrum sexuální identity se nachází v hypotalamu. Změny ve vývoji hypotalamických center mohou být pak zapříčiněny deficitem enzymů, které se podílejí na tvorbě pohlavních hormonů. Podobně odlišným poměrem intrauterinních androgenů a estrogenů vysvětluje Dörner i vznik ženské homosexuality. (Staford 1996) Jádro kritiky těchto výzkumů poukazuje na skutečnost, že většina pokusů byla prováděna na zvířatech a tyto výsledky nejsou zcela slučitelné s měřítky použitelnými pro člověka.
MORFOLOGICKÝ VÝZKUM
Gaye a lesby bychom mohli rozdělit do určitých skupin. Toto "škatulkování" z hlediska sociálního a etického není zcela v pořádku. Zde ho uvádím jen v souvislosti s morfologickým vývojem, účelem tedy není hodnocení jednotlivých osob z hlediska individuálních kvalit. Někteří gayové se mohou chovat více femininně a některé lesbičky zase více maskulinně. Tyto osoby pak společnost hodnotí jako bytosti s duší opačného pohlaví. Takové teorie jsou samozřejmě zcela mylné. I když se takový člověk nechová zcela "přirozeně" (odpovídajíce genderovým stereotypům) cítí se jako plnohodnotný muž či žena. Bohužel společnost tyto lidi většinou hůře přijímá a tak se setkávají s daleko větší diskriminací než lidé, kteří vypadají a projevují se "normálně". Výzkum stavby lidského těla v závislosti s homosexuální orientací se zabýval vědec Weil, ten zjistil odlišnosti v antropometrickém ukazateli poměru šířky ramen a boků. (Brzek a kol., 1992) Weilovy výsledky v odlišnostech gayů a leseb s heterosexuály vyvrátil až sexuolog Kurt Freund, jenž prováděl obdobný výzkum v odlišnostech maskulinních a femininních homosexuálů s heterosexuály a zjistil, že tu žádné relevantní rozdíly ve stavbě těla nejsou. Jediný rozdíl byl zjištěn pouze ve velikosti přirození. Z výzkumu totiž vyšlo, že gayové mají v průměru větší přirození. Tento údaj byl později kritizován a posouzen jako metodická chyba. (Kaňka 2005)
K dalším poznatkům lze přiřadit například, že homosexuální muži mají v průměru častěji horší prostorovou představivost, jsou méně agresivní a levorucí než heterosexuální muži. Tyto vlastnosti byly spojovány s rozdíly ve struktuře mozku (například bylo zjištěno, že INAH3, což je struktura hypotalamu, je dvakrát větší než u heterosexuálních mužů). (Zveřina 1992) Oprávněnou kritikou těchto výzkumů je, že byly prováděny na zemřelých gayích na AIDS. Jelikož tato nemoc ve svém finálním fázi značně poškozuje mozek, jsou výsledky z této studie publikované ve Zprávě státní akademie věd USA v březnu 1998 značně rozpačité.
Podle mého názoru nejsou tyto testy a jejich výsledky důležité. Měli bychom spíše hledat, co nás spojuje, než to, zda má někdo širší ramena nebo boky. Myslím si, že tyto vědecké výzkumy naopak podporují společnost v upevňování či budování předsudků vůči gayům a lesbám. Pokud nějaký gay vypadá femininně, neznamená přece, že je podřadnější muž. Nebo když se lesbička chová více "chlapsky", než se od ní očekává, nedělá z ní o nic horší ženu, než tu, která je například v domácnosti.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jak se Vám líbí tento web?

Ano, je super! 62.3% (3413)
Fajn, nemám připomínky! 10.5% (577)
Celkem to ujde, něco bych změnil/a! 7.8% (429)
Nic moc! 6.9% (380)
Fakt šílený! 12.4% (681)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama