Září 2007

CÍRKEV PODPORUJE GAYE

29. září 2007 v 15:05 | D.D. |  GLBT KOMUNITA
Stockholm - Švédská luteránská církev se letos poprvé oficiálně zúčastní sobotního pochodu homosexuálů Gay Pride. Kněží církve se zapojí do průvodu pod heslem Láska je silnější než vše. Oznámilo to dnes vedení církve v tiskovém komuniké. "Poprvé v dějinách bude v průvodu festivalu Pride zvláštní sekce Švédské církve," cituje agentura AFP z prohlášení. Komuniké upřesňuje, že církevní sekce v defilé bude čítat asi 30 osob, mezi nimi i vysoké představitele katedrál ve Stockholmu a Uppsale. Luteránská církev ve Švédsku chce tímto způsobem "prolomit velké mlčení" společnosti kolem homosexuálů, bisexuálů a transsexuálů. "Švédská církev je otevřenou církví, kde má každý své místo," zdůraznila Ann-Katrin Bosbachová, pastorka ze staroslavného univerzitního města Uppsala.
Na letošním defilé Gay Pride ve Stockholmu očekávají pořadatelé desítky tisíc účastníků. Švédsko je vůči sexuálním menšinám velmi liberální. Homosexuální páry zde mohou adoptovat děti, od ledna dokonce mohou žádat o požehnání svého svazku luteránskou církví. I když tento krok se ještě církevnímu sňatku nerovná, vše směřuje k tomu, že církevní sňatky párů stejného pohlaví budou povoleny. Stát se zřejmě přizpůsobí a tyto církevní sňatky bude uznávat jako zákonné: parlament má v lednu projednávat zákon o "sexuálně neutrálním manželství", který mimo jiné bude uznávat homosexuální sňatky uzavřené jen církevně.

GAY TURISTIKA V PRAZE

29. září 2007 v 15:01 | D.D. |  GLBT KOMUNITA
Praha se stala společně s Budapeští mekkou homosexuálních turistů ve střední Evropě. Tvrdí to analytik cestovního ruchu Jaromír Beránek. Podle něj do Prahy ročně zavítá více než 600.000 turistů, kteří vyhledávají služby nějak související s jejich menšinovou sexuální orientací. Ačkoli ve světě se některé cestovní kanceláře specializují na homosexuální klientelu již od 80. let, v Praze nastal rozvoj tohoto druhu turistiky až v 90. letech. Mezi homosexuály celého světa si Praha získala rychle pověst přátelského města. "Česká společnost je tradičně ve srovnání s okolními zeměmi k otázkám spojených se sexem a sexualitou poměrně tolerantní," odůvodnil to Beránek.

Pouze památky nestačí

Pouze s památkami by však Praha u této specifické skupiny cestovatelů nepochodila. Pražští podnikatelé se rychle přizpůsobili poptávce, takže hlavní město nyní nabízí celou škálu služeb souvisejících s homosexuálním zaměřením a nočním životem. Patří sem například gay kluby, bary, hotely, sauny nebo gay výlety a prohlídky. Velká část zájezdů pro homosexuály je prezentována jako seznamovací.
Knižní "Gay turistický průvodce Prahou" hodnotí českou metropoli jako evropské centrum s variabilní nabídkou homosexuálních turistických služeb pro všechny druhy návštěvníků. Praha se také stala první destinací na světě, která prostřednictvím firmy Gay Travel and Accomodation Company láká zahraniční klienty na homosexuální líbánky.

Firmy dělají tajnosti

Přes všechnu toleranci však stále panuje kolem tohoto segmentu cestovního ruchu určité tajemství. Firmy, které ČTK kontaktovala, se většinou ke svým obchodním aktivitám nechtěly vyjadřovat, v lepším případě nechtěly být jmenovány. Majitel jedné z nich pouze potvrdil, že klientů každoročně přibývá. O utajení svědčí i fakt, že internetové stránky jeho firmy není možné najít ani pomocí vyhledávače Google.
Homosexuální turistika má podle Beránka velký finanční potenciál. Páry stejného pohlaví totiž nemají ve většině případů děti, což jim dovoluje utrácet za cestování nemalé peníze. Tyto prostředky, které se v businessu se službami pro homosexuály točí, se nazývají obvykle "růžové peníze" a jejich objem každoročně celosvětově roste.
Podle odhadů činí světové příjmy z homosexuální turistiky více než 95 miliard dolarů za rok. Jak uvádí mezinárodní agentura Tourism Intelligence International, představují homosexuální turisté téměř 10 procent všech mezinárodních turistů. V absolutním vyjádření činí celosvětově jejich počet přibližně 80 milionů.
Cíle svých cest si homosexuálové vybírají především podle liberálního přístupu k menšinové sexuální orientaci v jednotlivých zemích. Dalším kritériem je dobře fungující tzv. růžová infrastruktura, která zahrnuje bary, noční kluby, restaurace, zábavu i sportovní vyžití.

Zákazníci chtějí vyšší standard

Evropským hlavním městem homosexuálních turistů je Amsterodam, dále se vedle Prahy jezdí do Barcelony, Mnichova, Curychu, Stockholmu nebo na ostrovy Grand Canaria, Ibizu a řecký Mykonos. "Homosexuální turistika je poměrně náročná na kvalitní zázemí a služby, o čemž svědčí fakt, že tento druh zákazníků vyhledává vyšší střední standard," uzavřel Beránek.

PUTIN A GAYOVÉ

29. září 2007 v 14:56 | D.D. |  GLBT KOMUNITA
Ruský prezident Vladimir Putin (54) se stal nechtěně idolem homosexuálů, když se nechal
vyfotografovat svlečený do půl těla při rybaření na Sibiři s monackým princem Albertem. Zveřejněné fotografie se rychle rozšířily po celém Rusku a z prezidenta se stal sex symbol. Popularita u žen prezidenta jistě potěšila, ale co si myslí o popularitě u gayů jasné není. List Komsomolskaja Pravda uveřejnil velkou barevnou fotografii do půl těla obnaženého prezidenta s nadpisem "Buď jako Putin". Vevnitř pak čtenáři našli návod na to, jak cvičit, aby si vybudovali torzo přímo prezidentské. List také dodal, že ženy, které si Putina prohlížely na webových stránkách nešetřily obdivem. Webové stránky ruských gayů fotografii také diskutovaly, ale spíš v kontextu filmu Zkrocená hora, kde hlavní hrdinové, neohrožení homosexuální kovbojové, rybaří a loví. Prezident Putin, který je ženatý a má dvě dcery, si dává záležet na tom, aby si budoval mužnou image. Rád lyžuje, má černý pás v karate a v ruské televizi byl k vidění i při řízení náklaďáku, vlaku, ponorky, a dokonce se objevil i při pilotování bojového letounu. Ruská společnost však homosexuálům nijak nakloněna není. Naopak. Útoky, šikana, nerovné postavení - s tím vším se ruští homosexuálové musí vypořádávat.
Vědci z Ruské akademie věd v těchto dnech vyzvali prezidenta Vladimira Putina, aby omezil "vměšování pravoslavné církve do všech oblastí života společnosti". Podobným způsobem se vyjádřil i Vjačeslav Glazičev, člen Společenské komory, kterou ustavil prezident a pověřil ji, aby sledovala respektování lidských práv. Glazičev byl krátce poté Svazem pravoslavných občanů označen za nepřítele státu.
Akademikům, mezi nimiž je i nositel Nobelovy ceny za fyziku Vitalij Ginzburg, vadí například snahy církve rozšiřovat ve školách výuku předmětu nazvaného Základy pravoslaví. Rusko se oficiálně pokládá za zemi mnoha vyznání, kde kromě křesťanů žijí i muslimové, židé a buddhisté. Většina obyvatel Ruska se ale hlásí právě k pravoslaví.
Deset akademiků, kteří Putina k zásahu vyzvali dopisem, se také vyslovilo proti snahám řadit teologii na stejnou úroveň jako ostatní vědecké disciplíny. "Věda operuje s fakty, logikou a důkazy, ale ne s vírou," podotkli.
Ruští pravoslavní se proti jejich dopisu důrazně ohradili, stejně jako proti varování Vjačeslava Glazičeva, že ruská společnost se "klerikalizuje". "Bude-li společnost zbavena mravního církevního hodnocení současného života, utone v nemravnosti a zločinu," prohlásil Svaz pravoslavných občanů a požádal prezidenta, aby Glazičev už nefiguroval v příštím složení Společenské komory. Jeho postoj prý totiž poškozuje ruské národní zájmy.
Ruská pravoslavná církev je vnímána jako církev státní, přední politici se veřejně účastní významných bohoslužeb. První ruský prezident Boris Jelcin byl letos pohřben za účasti duchovních, jeho tělo bylo k poslednímu rozloučení vystaveno v moskevském Chrámu Krista Spasitele.
Ruští pravoslavní v současnosti například prosazují výuku "církevních mravů" už od prvních ročníků základní školy, neboť to podle jejich názoru společnosti prospěje. Představitelé jiných konfesí si ale stěžují na nerovný přístup do škol.
Radikálně naladění pravoslavní věřící přitom pravidelně figurují mezi těmi, kteří napadají účastníky akcí, jako jsou třeba pokusy o gay a lesbické přehlídky v Moskvě.

QaF - retrospektiva

21. září 2007 v 8:48 | D.D. |  GAY EROTIKA

QaF - Toxic

21. září 2007 v 8:46 | D.D. |  GAY EROTIKA

Burnt Money - gay movie

14. září 2007 v 14:09 | D.D. |  GAY MOVIE

Gay art...

9. září 2007 v 14:57 | D.D. |  GAY EROTIKA

To co se nám zdá...

9. září 2007 v 14:45 | D.D. |  GAY EROTIKA

Odpůrci homosexuálního rodičovství

7. září 2007 v 14:30 | G-FAQ |  HOMOSEXUALITA A RODIČOVSTVÍ
Lidé odmítají homoparentalitu především s tím odůvodněním, že dítě potřebuje pro svůj zdárný - rozuměj "zdravý" - vývoj mužský a ženský element. Činí tak jak lidé, kteří jinak homosexualitu tolerují, tak i ti, kteří zásadně odmítají snahy narovnat práva gayů a leseb. Ti druzí pak vymýšlejí další a další důvody, proč homoparentalitu v žádném případě nepřipustit, a sami proti ní brojí.
Proti přirozenosti
Nejrozšířenějším "argumentem", jenž bývá vznášen v souvislosti s odmítáním homoparentality je tvrzení, že homoparentalita je proti "lidské přirozenosti", že je "nepřirozená". Tento argument je ale zcela irelevantní, a to především ze dvou důvodů:
a) NENÍ ZCELA JASNÉ, CO JE A CO NENÍ PŘIROZENÉ;
b) "PŘIROZENÉ" SE AUTOMATICKY NEROVNÁ "SPRÁVNÉ"
  • ad a) Obecně se například považuje za přirozené lidské prostředí příroda-krajina, která není poznamenána lidským zásahem, tedy není tzv. "umělá". Kolik z nás, kteřížto vyrůstáme především ve městech, by však mohli něco takového porhlásit o divočině, ve které se - vlastně - nikdy neocitli? Anebo z jiného soudku; je jedním z velkých filozofických sporů, choval-li by se člověk v "přirozeném prostředí" ke druhým dle hesla "homo homini lupus", či zda by v takovém prostředí dokázal být jedinec solidární s druhými a nezneužíval by vlastních výhod na úkor ostatních.
  • ad b) I v případě, že je o něčem možné s jistotou prohlásit, že je to přirozené, neznamená to přeci automaticky, že je to správné. Naše společnost má ale bohužel nepěkný sklon spojovat si přirozenost - tedy vlastnost nějaké věci či jevu - s určitým hodnotovým postavením; prohlásí-li se o něčem, že je to přirozené, máme tendenci toto přirozené vnímat jako dobré, nebo alespoň jako ospravedlněné.
V naší kultuře převládá v současnosti přesvědčení, že homosexualita je vrozená; homosexuál se podle tohoto přesvědčení rodí s genetickou dispozicí k homosexualitě. Uznáváme-li ale homosexualitu jako vrozenou, proč o ní nehovořit jako o něčem přirozeném? Někteří tak sice činí, ale v širokém obecném diskurzu se s takovým označením homosexuality nesetkáváme často. Nabízí se vysvětlení, že je tomu právě proto, že přiznáním přirozenosti by byla homosexualita uznána coby legitimní součást lidství. To je ale - bohužel - pro mnoho lidí stále ještě neakceptovatelné. Došla-li by totiž homosexualita uznání jako věc přirozená, bylo by nutné přijmout i nároky na zrovnoprávnění homosexuálů za přirozené, a tedy uznat současně například i touhu homosexuálů po vlastní rodině za přirozenou. Byla-li by pak tato touha vnímána jako přirozená (a ona taková ve skutečnosti je), ztratil by odpor proti homosexualitě u velké části společnosti oporu, což by se logicky projevilo například ve vyšší míře tolerance registrovaného soužití g&l osob nebo homoparentality.
Hra na přirozenost a nepřirozenost je hra falešná; přirozenosti není vlastní nějaká hodnota. Není pro člověka znamením něčeho dobrého nebo zlého. Některé přirozené věci a jevy mají pro nás dobré následky, některé přirozené věci a jevy následky špatné, většina dobré i špatné, a především takové, jejichž charakter se různí podle toho, z jakých pozic jej hodnotíme. Význam slova je ale dnes vnímán tak, jako by přirozenost ospravedlňovala. Přirozená citová a sexuální orientace je označena za nepřirozenou, a přirozené touhy uměle potlačovány a popírány. Je to absurdní.
Na úkor společnosti?!
Argumetace o přirozenosti a nepřirozenosti je sice široce rozšířená, ale i monzí z těch, kteří jí rádi užívají si uvědomují, na jak tenký led se s takovou chatrnou "myšlenkovou" konstrukcí pouští. Berou si proto na pomoc taková tvrzení, která jsou sice méně populární, ale která se mohou zdát být logičtější. U nás nejčastěji varují před ohrožením instituce rodiny. Děje se tak zejména během debat o registrovaném partnerství, to jsou ale povětšinou jen vulgární korepetice předkládané lidmi, kteří nejsou ani schopni vysvětlit tato tvrzení do důsledků. Je neopodstatněné důvěřovat v inteligenci všech těch poslanců, kteří tvrdí, že homosexuální partnerství může ohrozit existenci rodiny. Nejenže myšlenka sama je nesprávná, ale i jen ji vysvětlit dokáže málokterý z jejích šiřitelů.
Rodina je polymorfní útvar; má mnoho podob, jak v místě, tak i v čase. Křesťanské a konzervativní kruhy velmi agilně propagují jeden model, který lze nejsnáze nazvat jako tradiční (fakticky jde o relativně velmi mladý model rodiny); jde o rodinu skládající se z páru heterosexálního muže a heterosexuální ženy a jejich biologických potomků. Rodičovský pár je přitom spolu - v ideálním případě - svázán do okamžiku smrti jednoho z partnerů. Jelikož takový model dominoval v období, kdy vznikala masová kultura, podařilo se mu velmi úspěšně zakořenit ve společnosti. Avšak více v myslích nás všech než v realitě. Ta totiž podléhá mediálnímu ataku jinak než lidské přesvědčení. V důsledku toho jsme sice dnes takřka všichni schopni pojmenovat evidentní vady tohoto modelu, v našich myslích však velmi často zůstává ideálem, ke kterému si přejeme se přiblížit. Rostoucí vzdálenost mezi realitou a tímto ideálem je tak vnímána jako něco negativního, něco, proti čemu je nutno bojovat. A mnozí tak činí. Třeba tím, že se snaží potlačit jevy, které považují za součást postupného odvrácení se od "zaběhaných pořádků"; osvobození homosexuality je nazíráno coby bytostná součást procesu liberalizace. Emancipace homosexuality je pak škodlivá (v očích svých odpůrců) tím, že je součástí širšího procesu liberalizace, který vede k transormaci dominantního modelu rodiny, a také usnadňuje smíření se s touto transformací ve společnosti. Zpochybnění prvenství (dříve i jen výlučnosti) tradičního modelu rodiny s sebou ovšem nese i riziko oslabení moci určitých skupin. Moci, která se již dlouhou dobu pozvolna vytrácí s tím, jak se přesouvá do rukou těch, o nichž původně mocní rozhodovali.
Otevření a aktivní odpůrci
Otevřených a aktivních odpůrců homoparentality je mnoho; ať už jde o radikální pravicové extremisty či o etablované konzervativce. Mají přitom mnoho společného; pocházejí z těch oblastí, kde již emancipace homosexuality dosáhla takového stupně, že je zde možné samotné téma homoparentality označit za relevatní (nemá smysl hovořit o odpůrcích homoparentality tam, kde je ještě samotná homosexualita tabu). Nejdůležitější pro tento text je však to, že ve své argumentaci vycházejí všichni zhruba ze stejných myšlenkových pozic, opírajících se o postoje katolické církve. Bylo by ostatně kromobyčejně krátkozraké si nalhávat, že hlavním odpůrcem homoparentality je někdo jiný než katolická církev.
Majoritní církve obecně homosexualitu odsuzují (velmi agresivní je v tomto ohledu islám). Většina z nich ale operuje v těch končinách světa, kde ještě nedošlo ani k dekriminalizaci homosexuálního chování, a je pro ně tedy zbytečné, zabývat se otázkou homoparentality - tedy místně nepřítomného jevu. Oproti tomu církev katolická je ve "svých" existenčně nejvýznamějších regionech přímo konfrontována s přítomností značně emancipované homosexuální komunity, jíž (už do značné míry)sekularizovaná heterosexuální majorita zaručuje poměrně rozsáhlé svobody a ochranu. Homosexualita tak pro katolickou církev představuje zpřítomnělé zlo liberalizace, jež ale nemůže být ostře a přímo napadeno, a to proto, že by takový atak vyvolal negativní reakci u společnosti navyklé respektu k vlastním (buďme upřímní, koho zajímají v Evropě práva káhirských homosexuálů?)individuálním právům. Napadá tedy homosexualitu tam, kde cítí nejmenší podporu od majoritní společnosti; v oblasti registrovaného partnerství a v oblasti homoparentality. Příliš jistá si však nemůže být ani u těchto dvou témat, jak ukazuje například španělský případ.
Katolická církev odhaluje, jak velký důraz klade na organizačně-mocenskou stránku své existence, a jak nedostatečně plní svou roli realizátorky nábožensko-hodnotových úkolů. Místo účinné pomoci vyhrocuje konflikt s cílem obhájit své mocenské postavení za cenu užití pochybných prostředků; na jedné straně hovoří o ochraně rodiny, na druhé brání před vznikem těch rodin, které by nebyly pod její kontrolou. Homosexuály označuje za hrozbu pro reprodukci rodiny proto, že touží žít svobodně, a mohli by tak být vzorem pro ostatní, kteří by pak - nedej bože! - rozhodovali sami o svých osudech a plánovali své rodiny (a mnohdy se tak mohli rozhodnout i pro to, rodinu nemít). Na druhé straně nálepkuje touhy gayů a leseb po vlastních rodinách jako nepřirozené. Po zvolení Benedikta XVI. je pravděpodobné, že katolická cirkev nastoupí v tomto směru ještě radikálnější linii než dosud; otázka je, zda jí to bude ku prospěchu či ke škodě. Doufejme, že to bude ku prospěchu práv gay a lesbických rodin.

Homosexuální svazky gay a lesbických rodičů

7. září 2007 v 14:27 | G-FAQ |  HOMOSEXUALITA A RODIČOVSTVÍ
Spolu s narovnáváním postavení homosexuálů ve společnosti se snižuje počet případů, kdy gayové a lesby vytvoří partnerský svazek s heterosexuálně orientovanou osobou opačného pohlaví. V minulosti ale bylo relativně běžné, že gayové a lesby vstupovali do "heterosexuálních" vztahů a také často uzavírali manželství. Někdy s vědomím své minoritní orientace, jindy bez něj. Ti, kteří měli pochyby o své orientaci nebo již s jistotou věděli, že jsou gay/lesba, pak mohli mít rozličné důvody vytvořit svazek s heterosexuální osobou opačného pohlaví; někdy se pokoušeli před okolím maskovat svou "úchylku" za níž se styděli, jindy usilovali o bezproblémový "modus vivendi" s netolerantní homofobní společností, a jindy zas doufali, že je soužití s osobou druhého pohlaví navrátí do "lůna" těch správných. U mnoha z nich pak za rozhodnutím stála otázka rodičovství.

Dopad liberalizace společnosti na "heterosexuální" chování homosexuálů

Dnes je počet takových případů nižší než v minulosti. Příčinu této změny je třeba hledat ve dvou jevech: 1.) s tím, jak na veřejnost proniká stále více a více informací o homosexualitě, se snižuje počet gayů a leseb, kteří až ve vyšším věku "odhalí" svou odlišnost od majority. Výrazně vyšší míra informovanosti veřejnosti o sexualitě a osobnostním rozvoji totiž vede k tomu, že dospívající lidé "chtě nechtě" musí konfrontovat sama sebe s otázkou citové a sexuální orientace; 2.) s rostoucí mírou informovanosti veřejnosti o problematice homosexuality se zvyšuje i míra kladného přijímání tohoto fenoménu veřejností (byla-li například homosexualita ještě před několika desetiletími v mnoha zemích tzv. "vyspělého" světa považována za nemoc, dnes by takové označení - alespoň v odborných kruzích - působilo zcela nepatřičně). V úměře s klesající intolerancí veřejnosti k homosexualitě se pak snižuje i míra obav gayů a leseb z reakce společnosti a zvyšuje se ochota k coming-outu. Zjednodušeně lze říci, že dospívající homosexuál má dnes mnohem méně důvodů k obavám ze sebepřijetí než by měl, kdyby tento problém řešil před čtvrtstoletím (svou roli zde pochopitelně hraje i to, že sama komunita gayů a leseb má v současnosti zcela jiná měřítka a charakter, než jak tomu bylo v sedmdesátých, osmdesátých nebo i v devadesátých letech dvacátého století).

Vznik "heterosexuálních svazků"

"Nepůvodní" g&l rodiny vznikají - či lépe "vznikaly" - většinou tak, že po rozpadu původního páru biologických rodičů získal homosexuálně orientovaný rodič dítě do své péče, a po uričité době se k této (v tradiční nomenklatuře "neúplné" rodině) připojil nový gay partner či nová lesbická partnerka. Jednotlivé osudy se přitom v mnohém liší;
  • zatímco některé původní "heterosexuální" pár biologických rodičů počaly dítě, aniž by existovaly vůbec nějaké pochyby o homosexuální orientaci, u mnohých již dotyčná osoba buď tušila svou minoritní orientaci, anebo si této skutečnosti byla plně vědoma, aniž by však cokoli naznačila svému partnerovi/partnerce; v takových případech se snadno vkrádá myšlenka na odsudek těch, kteří věděli o své homosexualitě, a přesto ji nejen tajili, ale dokonce zapírali. Těžko však soudit. Kromě uvedených totiž v mnohých dvojicích heterosexuální partner/partnerka věděl/a o homosexuální orientaci své/ho družky/druha; v takových případech pak k početí došlo někdy s úmyslem "napomoci" změně homosexuála v heterosexuála rodičovstvím, ale i bez tohoto úmyslu;
  • specifickou bývá také doba od narození dítěte, po které dojde ke coming-outu homosexuálního z rodičů, a také doba, po kterou je dítě vychováváno oběma původními rodiči; nemusí zde totiž panovat shoda. Některé pův. rodiny totiž fungují několik let tak, že je dítě vychováváno párem svých biologických rodičů, kteří spolu ale již jako citoví a sexuální partneři nejen že nežijí, ale mají již své nové partnery. Dítě přitom může a nemusí být s tímto stavem seznámeno; ostatně všichni asi známe schopnosti rodičů nám dětem zatajovat (pohádky o čápech anebo o čmeláčcích a kytičkách v dětství, dezinformace o zdravotním stavu v dospělosti);
  • různě dlouhé je také "mezidobí", ve kterém dítě žije s homosexuálním rodičem samo, bez účasti nového homosexuálního partnera homosexuálního rodiče; v některých případech se s novým partnerem homosexuálního z rodičů seznámí ještě v době, kdy je vychováváno (buď ještě společně, nebo již střídavě) oběma svými biologickými rodiči, jindy žije několik let jen s homosexuálním z rodičů, aniž by mělo kontakt s jeho partnery stejného pohlaví.